Poslání Církve – evangelizace
Vize #1: Neste evangelium (Mt 28,16-20; Mk 16,15-20; L 24,44-49; Sk 1,7-8)
2014-06-15 – Poslání Církve.mp3 – ENGLISH VERSION
(1) Posláni jít a zvěstovat
Dnes bych rád pronesl několik slov o poslání Církve sdílet evangelium, protože je to důležitou součástí naší vize toho, jak Pochodeň vypadá a toho, jak by mohla a měla vypadat. Když se podíváte za mé pravé rameno, můžete si přečíst její text: „Pochodeň Praha je společenstvím proměněných lidí, kteří jsou světlem „dobré zprávy“ o Ježíši Kristu, a proto pomáhají a obnovují své město.“
Když jsme tuto vizi formulovali, měli jsme převážně na mysli to, kdo jsme a kým chceme být. Dnes se z této vize zaměříme především na tu část světla dobré zprávy o Ježíši Kristu. Minulou neděli jsem kázal o tom, co to znamená patřit do Církve. Jak o Letnicích přišel Duch svatý do Církve.
Dnešní text tomuto vyprávění předchází a tak můžeme vidět, jak sám Bůh naplní do puntíku svá zaslíbení. Vrátíme se k prvním učedníkům: Jaké bylo jejich poslání? Pán posílá poddané posláním přislibujíce přítomnost. Zkusme si vzpomenout na závěr synoptických evangelií, tj. Matouše, Marka a Lukáše a začátek Skutků. Ježíšova poslední slova svým učedníkům, která jim po svém vzkříšení řekl byla vždy slova poslání nést evangelium:
Biblické texty: Mt 28,16-20; Mk 16,15-20; L 24,44-49; Sk 1,7-8
Mt 28,16: Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. 17 Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. 18 Ježíš přistoupil a řekl jim: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.”
Mk 16,15: A řekl jim: “Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. 16 Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. 17 Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; 18 budou brát hady do ruky, a vypijí‑li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.” 19 Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. 20 Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.
L 24,44: Řekl jim: “To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.” 45 Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. 46 Řekl jim: “Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; 47 v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. 48 Vy jste toho svědky. 49 Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.”
Sk 1,7: Řekl jim: “Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; 8 ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.”
Čtyřikrát jsme slyšeli Ježíšovu výzvu: Jděte a neste evangelium, buďte mi svědky. Posláním každého křesťana je jít a zvěstovat evangelium. Být svědkem Božího smíření s lidmi, které Ježíš vykonal. Jsme povoláni k tomu být svědkové tohoto smíření, které jsme sami zakusili. Ne svědkové Jehovovi, ale svědkové Ježíšovi. Jsme společně s prvními učedníky povoláni k tomu nenechat si tu zprávu pro sebe.
Bůh je totiž Bohem posílajícím, misionářským Bohem, který povolává svůj lid – Církev – aby nesla zvěst jeho lásky až za hrob a slávy jeho vzkříšení. Církev nese zvěst, která má moc změnit svět.
A jaká že je to zpráva? Ta stejná, jakou nám zvěstoval Marek poslední dva roky, když nám vyprávěl své evangelium. Evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu. O Bohu z lásky sestupujícím až na samé dno lidské existence; ba dokonce do utrpení, smrti a podsvětí, aby prolomil soběstředný, hříšný řád světa, který vždy končí smrtí. Aby nastolil nový řád, Boží řád, který je nad řádem tohoto světa; řád, který je pro všechny, kdo mu věří mocí k záchraně pro věčný život s Bohem.
Slovy apoštola Pavla je to evangelium o smrti spravedlivého, která otevřela dveře k novému životu; životu odpuštěných hříchů, životu nové spravedlnosti – Boží spravedlnosti, životu ve svobodě od hříchu a životu v lásce k Bohu i k bližnímu. To je ta dobrá zpráva evangelia, kterou si společně s prvními učedníky nemáme nechat pro sebe.
Posláním Církve je odrážet a nechat se utvářet budoucí nadějí tak, jak ji předkládá Nový zákon. Věřím, že pokud tři oblasti – spravedlnost, krásu a evangelizaci – uchopíme v rámci očekávání Boží nápravy světa, zjistíme, že jsou všechny tři propojeny a že jsou součástí většího celku, kterým je poselství naděje a nového života, který přichází s dobrou zprávou o Ježíšově vzkříšení.1
(2) Co tedy vázne?
Tak sdílení evangelia krásně zapadá do naší vize Pochodně. Sdílení evangelia je životně důležitou součástí Pochodně, bez které nemáme jako Církev budoucnost. Bez sdílení evangelia jen těžko obsadíme naše bílé židle a porosteme do počtu. Když však zabereme jako společenství, věřím, že se mohou protrhnout hráze a budeme svědky mocného Božího jednání.
V poslední době si uvědomuji, že v této oblasti budeme muset přitlačit, protože v tom máme rezervy. V první řadě mám na hlavě máslo já sám, protože ve sdílení evangelia nejsem tak důsledný jako jsem byl dřív. Kdy jsme naposledy sdíleli evangelium s nějakým člověkem? Bojím se, že za sebe musím odpovědět tak, jak se mi to nelíbí. Také to máte podobně? Pak bychom s tím měli něco udělat!
V životě Církve není radostnějších okamžiků, než když lidé nacházejí víru a přicházejí k Pánu Bohu. Několikrát jsem měl možnost být při tom, když člověk předává svůj trůn života Ježíši a vždy to byl pokořující zážitek. Mnohokrát jsem zažil, že jsem v tom nebyl sám, ale že Bůh byl se mnou. Shůry mi přicházela ta správná slova.
Naším problémem je však to, že rychle zapomínáme. Příliš rychle zapomínám na to, jaké to je, když je se mnou Bůh ve službě. Příliš rychle zapomínám na to, že i když nevím, Duch svatý mě kolikrát vede a z pouhé milosti je tak přikryta moje slabost Boží mocí. Příliš rychle zapomínám na to, jak si mě Bůh používal a skuhrám, že je to těžké a že nevím a že bla bla bla…
Velikou nemocí církve však je, že se nám sdílet evangelium nechce. Čekáme, že to udělá někdo za nás. Někdo jiný než my. Hlavně někdo jiný než já. Nechce se nám riskovat naše pohodlí, nechce se nám obětovat čas, nechce se nám opouštět naše zóna bezpečí, nechce se nám riskovat odmítnutí. Příliš mnohokrát jsem zazdil některé příležitosti ke sdílení evangelia, což mě mrzí. S tím je však třeba udělat krátký proces.
Je třeba si znovu připomenout, kým je nám Ježíš, kdo je ten Vzkříšený Pán, který nás přijal a poslal. Je třeba si vzpomenout na Pavlova slova, která jsme slyšeli na začátek bohoslužby: Za evangelium se nestydím, protože je Boží mocí k záchraně všech, kdo věří.2 Není to naše moc, ale moc Boží. Je to ale naše ne‑moc, co nás od tohoto úkolu zrazuje.
(3) Jak na to
Petr učedníky vyzývá, aby byli vždy připraveni sdílet evangelium: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.“3 Jak ale taková příprava vypadá? Věřím, že by nám mohl pomoci trojlístek modlitby, tréninku a odvahy.
Za sdílení evangelia se modlím, protože je to moc Boží, ne moje, co lidi zachraňuje. Modlím se za připravenost lidí evangelium slyšet, za Boží vedení mých slov a za pokojné sdílení skvělé zprávy naděje.
Sdílení evangelia trénuji – sám na sobě, protože sám jsem tím prvním člověkem, kdo jej potřebuje. Zvěstujete i vy evangelium sami sobě? Nejen, že nám to připomíná, čemu věříme, ale také si tím cvičíme vnášení Boží osvobozující zprávy do nejrůznějších situací. Zvěstujme sami sobě! A nechme se tou zvěstí znovu oslovit! Ke kázání evangelia sami sobě mohu jen doporučit maličkou knížku od Joe Thorna – Note to Self4, která mě v tomto ohledu hodně povzbudila.
No a nakonec je třeba odvaha vyjít a otevřít ústa a začít mluvit. To je ta nejtěžší část. Znáte to, když máte mluvit před lidmi – a navíc o něčem tak citlivém, jako je vaše víra. Co se mi při tom děje? Vyschne mi v ústech, začne hučet v uších, točit se hlava a chce se mi zvracet. Osvobozující zvěstí je mi do této situace to, že to nejsem já, o koho jde, ale Ježíš, který mě uchvátil a já se o to dělím s druhými.
Pamatujme na to nejdůležitější: nejde o nás, ale o Ježíše. Pokud tomu ale nevěříte, mohu vám zaručit velice výživné rozhovory s jasným koncem – odejdete jako spráskaný pes, největší pokrytec a naivní černoprdelník.
Ale nemusíme se bát, co řekneme – vždyť víme, čemu věříme. Když otevíráme svá srdce v upřímnosti víry, máme zaslíbení, že sám Bůh nám dá ta správná slova. Stejně jako je dal prvním učedníkům.
Dalo by se zakončit mým oblíbeným citátem Františka z Assissi: „Kaž neustále evangelium a když to bude nutné, použij slov.“ Tím ale končit nechci. To, co je ale na Františkově výroku problematické je fakt, že pro hlásání evangelia jsou slova nutná. Slova o Ježíšově vzkříšení, která mají moc vzkřísit náš život k životu s Bohem. Harmonický soulad našich slov a činů je nezbytný, ale beru ho spíš jako předpoklad, než jako samotný cíl.
Myslím si, že naše společenství nemá až takový problém s tím žít evangelium. Nerad bych však, aby se nám to stalo důvodem proč evangelium nezvěstovat slovy. K činům našich životů je dobré přidat slova, která těm, kdo je vidí, zasadí naše jednání do správného kontextu.
K tomu je povolán každý z nás. Rád bych zde připomněl to, co Will už před nějakou dobou ohledně zvěstování evangelia říkal: ne každý má ten dar, ale všichni máme poslání. Ne každý je evangelista s velkým E, ale všichni máme povolání být evangelistou s malým e.
Pokud nenaplníme Ježíšovo poslání nést evangelium, jen stěží se nám povede přivést lidi k víře. Pokud nenaplníme Ježíšovo poslání nést evangelium, jen stěží tady budeme mít plno. Pokud nenaplníme Ježíšovo poslání nést evangelium, jen stěží si můžeme říkat církev. Kdosi totiž řekl, že pokud církev není misijní, je otázkou, zda je vůbec církví.
(4) Evangelium
Nechci, aby to dnes vyznělo, že na vás sypu své frustrace o tom, jak málo jsme v nějaké oblasti křesťanského života důslední. V první řadě je toto kázání mou vlastní obžalobou, protože jsem to já sám, kdo má v první řadě máslo na hlavě. Je to moje vlastní selhání, za které vám dlužím omluvu.
Nehodlám ale skončit negativně, beznadějně. Berme to jako soud nad řádem světa, který je odsouzen k záhubě. Tento řád klesá po soběstředné spirále, až se sám pohltí. Tento řád ale Ježíš přibil na kříž. Tento řád nahrazuje řád Boží všem, kdo věří.
Doufám však v nadpřirozený obrat věcí, jaký má náš Bůh ve zvyku dělat. Doufám v Ježíšovo jednání víc, než v to své. Evangelium je totiž Boží mocí k záchraně každého člověka, ne naší mocí. To je přeci osvobodivá zpráva!
Dobrá zpráva evangelia je Boží sestupování pro člověka. Bůh sám sestupuje, aby člověka zachránil od soběstředné destrukce. Bůh sám se stává člověkem, aby nám ukázal pravé lidství. Bůh sám se k nám sklání, aby nám dal život. Bůh sám nás tak miloval, že za nás umíral, abychom mohli vírou přijmout nový, věčný život. Ježíš nepřišel pronést slova soudu nad světem, ani nad ním nezlomil hůl, ale zemřel za něj.5
Nemusíme se tak snažit zachránit sami a být tak spasitelé sami sobě. To nefunguje, protože je to (i když leckdy v náboženském hávu skryté) jednání podle řádu světa. Řádu, který končí zkázou a smrtí. Boží řád je jiný. Ten staví řád světa na hlavu, protože má svou sílu ukrytou ve slabosti, svou moudrost v bláznovství a svůj život ve smrti. Smrti Kristově. Tou to všechno ale nekončí, nýbrž začíná!
Ježíš je vzkříšen, a proto Boží nový svět začal. Ježíš je vzkříšen, a proto byl Izrael a svět vykoupen. Ježíš je vzkříšen, a proto máme úkol. A co je tím úkolem? Přivést nebeský život k životu v konkrétní, fyzické, pozemské skutečnosti. Ježíšovo vzkříšení je začátkem Božího plánu, který nevytrhuje lidi pryč ze země do nebe, ale který kolonizuje zemi nebeským životem.6
Právě touto osvobodivou zprávou se nechme v první řadě proměnit my sami. Právě toto osvobození přijímejme každý den do svých životů. Nechme umírat staré, aby mohlo být vzkříšeno nové spolu s Ježíšem. Nenechme si to ale pro sebe, ale podělme se o tuto radost s celým světem.
To je Ježíšova výzva: „Jděte. Od teď jste mými svědky. A nebojte, nejste na to sami. Já budu s vámi až do konce světa. Než to ale přijde, pojďme společně svět změnit! Nekonejte svou mocí, ale tou mojí – já mám totiž veškerou moc na nebi i na zemi.“
To je i výzva pro Pochodeň – jsme světlem dobré zprávy o vzkříšeném Ježíši Kristu. Postarejme se o to, aby to byla téměř hmatatelná skutečnost. Tak naplníme naší vizi o tom, jak chceme, aby vypadala Církev: Jako společenství proměněných lidí, kteří jsou světlem dobré zprávy o Ježíši Kristu, a proto pomáhají a obnovují své město.
Přijměte tuto výzvu a podělte se o evangelium s někým ve svém okolí. Příště si můžeme říct, jak to dopadlo. K tomu nás Ježíš posílá se slovy: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“7 Amen.