Neseme pochodeň naším světlem je ježíš

Minule, když jsem tu kázal o Štěpánově smrti, jsem říkal, že Štěpán byl tak blízko Ježíši, že když se na něj jeho protivníci dívali, viděli Ježíše. Minule jsme se také poprvé setkali se Saulem. Také on se setkal s Ježíšem a stal se apoštolem Pavlem. Minule jsme se podívali na první zmínku o něm v knize Skutků. Dnes se podíváme na jedno z jeho nejslavnějších kázání. Bůh si používá ke své slávě cokoliv a kohokoliv. Z vraha křesťanů stvořil apoštola Pavla; Bůh může i dnes udělat něco velkého. Očekávejme jej a dávejme prostor jeho Duchu, aby v nás a mezi námi mohl konat své dílo! Než se na to podíváme, dovolím si připomenout trochu kontextu. Pavel cestoval po světě společně se Silasem a Timoteem a zakládal sbory. Zvěstovali evangelium, což je dostalo do potíží, a proto museli opouštět města dříve, než by si přáli. Začali ve Filipech, pak se museli přesunout do Tesaloniky, odkud utekli do Beroje. Z Beroje Pavel musel utéct do Athén, kde čeká na Silase a Timotea a zde začíná náš příběh: Biblický text: Sk 17,16-34 (B21) 16 Když na ně Pavel čekal v Athénách a viděl, jak je to město plné model, jeho duch se bouřil. 17 Diskutoval tedy s Židy i bohabojnými Řeky v synagoze a každý den také s lidmi, které potkával na náměstí. 18 Debatovali s ním rovněž někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni říkali: „Co nám chce ten žvanil povídat?“ a jiní: „Zdá se být zvěstovatelem cizích božstev!“ (Kázal jim totiž Ježíše a vzkříšení z mrtvých.) 19 Chopili se ho a vyvedli na Areopag se slovy: „Mohli bychom vědět, jaké nové učení to hlásáš? 20 Zní nám to nějak zvláštně, a tak chceme vědět, co to má být.“ 21 (Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývali, se totiž nezabývali ničím jiným, než aby říkali nebo poslouchali něco nového.) 22 Pavel se postavil doprostřed Areopagu a řekl: „Athéňané, vidím, že jste v každém ohledu velmi nábožní lidé. 23 Když jsem se tu procházel a pozoroval vaše náboženství, našel jsem také oltář, na němž je napsáno: NEZNÁMÉMU BOHU. Nuže, koho ctíte, aniž ho znáte, toho vám zvěstuji. 24 Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama 25 ani si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval, protože sám všem dává život i dech a všechno. 26 Z jednoho člověka učinil celé lidstvo, aby žilo na celém zemském povrchu. Vyměřil jim určená období a hranice jejich života, 27 aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho – ačkoli není daleko od žádného z nás. 28 ‚Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme.‘ Jak řekli někteří z vašich básníků: ‚Jsme přece jeho rodina.‘ 29 Když tedy jsme Boží rodina, nemůžeme si myslet, že by se božská bytost mohla podobat zlatu, stříbru nebo kameni, výtvoru lidské zručnosti a důvtipu. 30 Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání. 31 Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých.“ 32 A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: „Poslechneme si to od tebe někdy jindy.“ 33 Tehdy je Pavel opustil. 34 Někteří se ale k němu připojili a uvěřili; mimo jiné i Dionýsios Areopagita, žena jménem Damaris a ještě další. (1) Město plné model Z pohledu obyvatel měst v Makedonii byl Pavel nepoučitelný recidivista: kamkoliv přišel, kázal evangelium, i když věděl, že ho to dostane do potíží a půjde mu o svobodu či dokonce o život. Proto musel tolikrát narychlo odcestovat, a proto tolikrát skončil ve vězení. Pavel ale nemohl jinak. Setkal se s Ježíšem, který mu proměnil život a dal mu poslání, aby přinesl dobrou zprávu evangelia celému světu. V Athénách, kde se náš příběh odehrává, čekal na své kolegy Timotea a Silase. Procházel městem a viděl něco, co pohnulo jeho srdcem. Město bylo plné model. Jaké modly tam viděl, to se v textu neuvádí. Nejspíš to ale byla celá škála toho, po čem lidé prahnou dodnes, i když v jiných podobách. Jaké modly můžeme dnes v našem městě vidět my? Dnes máme na každém rohu chrámy obžerství, krásy, peněz, slávy či těla. Jaké jsou chrámy dneška? Nákupní střediska? Kliniky plastické chirurgie? Banky? Profily na sociálních sítích? Fitness centra? Kasína? Autosalony? Školení zaručeného úspěchu? Dodnes je z čeho vybírat; každá modla má své followery. A co to vlastně je modla? Modlu si nepředstavuji jako nějakou sochu, které se člověk klaní, a ke které se modlí a od které očekává pomoc v životě. Modla je častokrát něco dobrého, z čeho ale uděláme to nejlepší a nejdůležitější v životě. To, v čem hledáme své štěstí, identitu, smysl života. To, na co si nenecháme sáhnout. To, o co je naší noční můrou přijít. Je to cokoliv, co je pro Vás důležitější než Bůh; cokoli, co pohlcuje vaší energii víc než Bůh; cokoli, od čeho očekáváte to, co může dát jenom Bůh… Modla je cokoli, na co když se podíváte, řeknete si v srdci:“ Kdybych to jen měl, tak bych se cítil, že život má smysl, že mám hodnotu a díky čemu se budu cítit v bezpečí a důležitý.” Existuje spousta způsobů, jak popsat vztah k něčemu takovému, ale možná nejlepší je uctívání.1 (2) Rozbouřený Duch Athény byly plné model, které rozbouřily Pavlova ducha. Jeho duch se bouřil, když viděl, kolik lidí tam žije kvůli modlám v nesvobodě, v závislostech a ve strachu. Kolik pochroumaných vztahů ničí životy lidí, kteří se nechali podvést prázdným slibem modly. Kolik obelhaných lidí tam bloudí životem bez Ježíše. Jeho duch se bouřil: hněvem, zármutkem a nebo touhou po jejich obrácení2. A nebo směsicí všeho. A když Vám Duch svatý ukáže takovou situaci, ani vy nezůstanete v klidu. Také se ve Vás cosi vzedme, protože Vás nenechá v klidu představa toho, že lidé neuctívají Boha, že žijí v klamu a že usilují o pomíjivé věci. Že si způsobují utrpení tím, že se nechávají modlami okrádat o život. Nenechme se ale unést svatým hněvem, ať nejednáme bez lásky! Když Ježíš viděl zástupy bloudících lidí, bylo mu jich líto; plakal, když viděl lidi, jak jsou podvedení a jdou vstříc zkáze. Pavlova reakce byla reakcí lásky k bližnímu. Neodsuzoval, nenadával, nesvolával na ně peklo. Ani se nestáhl do ústraní, kde by si postěžoval, jak je to město bezbožné, prohnilé a zkažené. Namísto toho s začal rozmlouvat, kde to jen šlo – v synagóze, na náměstí, na tržišti. Trpělivě rozmlouval a debatoval s lidmi. Začal kázat a přesvědčovat o pravdě evangelia. Debatovat (řec. διαλέγομαι) znamená diskutovat, argumentovat, vyučovat3. Pavel dával posluchačům rozumný základ pro víru, kterou zvěstoval. Abychom mohli zvěstovat jako Pavel, je důležité vědět, čemu věříme. (3) Vzkříšení neznámého Boha Když Pavel kázal, začal zvěstováním neznámého Boha, jehož pomník našel v Athénách. Ukázal jim, jak jedině Ježíš dokáže naplnit touhu, kterou do našich srdcí dal Bůh. Našel v tamní kultuře to, na co mohl navázat zvěst evangelia. Athény byly plné bezmocných bohů. Pavel nyní zvěstoval Boha, kterému na nás záleží, který nás miluje a který má moc nad životem i smrtí, kterou v Ježíši Kristu porazil. Co se ale stalo kamenem úrazu pro všechny posluchače byla zvěst o Ježíšově vzkříšení. To je totiž v samém jádru evangelia: „Jestliže není zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, pak je naše kázání k ničemu; celá vaše víra je k ničemu! … A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná – ještě jste ve svých hříších. Pak tedy i ti, kteří zesnuli v Kristu, zahynuli. Máme­‑li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“4 Pavlova zvěst vedla ke Kristu. Dokud mluvil o Bohu, znělo to obecněji a posluchačů nejrůznějších filosofických a náboženských směrů se kázání tolik nedotýkalo. Když ale zazněla slova o vzkříšení, bylo to jako píchnutí do vosího hnízda. To byla nepřekonatelná překážka pro posluchače na Aeropagu. Mezi nimi byli i stoičtí a epikurejští filosofové, kteří do jisté míry reprezentují dodnes přístup k životu spousty lidí: jedni Boha jako vyšší moc popírají a druzí se od ní snaží odpoutat. Epikurejci věřili tomu, že se vše děje jen náhodou a že smrt je definitivní konec; proto měli za nejvyšší hodnotu potěšení – užívat si života a vyhýbat se strasti. Nejlepším způsobem, jak dosáhnout potěšení byl prostý životní styl. Epikurejci žili prostě a užívali si života. Stoikové byli panteisté: všechno byl bůh a všechno bylo předem dané. Osudu se nešlo nijak vyhnout. Jejich nejvyšší hodnotou byla mravnost a snaha podřídit se nejvyššímu rozumu (Bohu). Jejich cílem byla apatie – odpoutání se od toho, co se děje kolem nich a fatalistická rezignace pro přijímání osudu. Oběma skupinám ale Pavel boří jejich základní kameny víry: epikurejcům ukazuje, že to není náhoda, co vládne světem, ale že poslední slovo má ve své moci Bůh a že smrt není konec, protože ji v Ježíši přemohl. Stoikům zase ukazuje, že mohou změnit životní směřování a že cílem není apatie, ale pokání. Odmítavá reakce lidí na Aeropagu není překvapivá. Lidé odmítají evangelium, protože je jim to přirozené. Dokud Duch svatý neotevře náš duchovní zrak a sluch, budeme se s evangeliem míjet. Proto ani Pavlovo kázání nepřesvědčilo místní posluchače, až na několik málo. Je to Duch svatý, kdo otevírá lidská srdce pro evangelium. Evangelium je zvěst o Boží lásce, která k nám přichází v Ježíši Kristu. Zvěst o Bohu sestupujícím a vydávajícím sebe sama za nás. Zvěst o tom, že poslední slovo nad naším životem nemají modly, ani obavy, ani utrpení ani sama smrt, ale právě Bůh, do jehož náruče nás Ježíš zve. Evangelium o Bohu, který za nás zemřel a vstal z mrtvých. I dnešní společnost je plná světonázorů, filosofií a model, které se nás snaží zmocnit. I dnes žije spousta lidí jako epikurejci: bez Boha, užívají si, dokud to jde. Jiní se podobají stoikům, kteří vidí boha za vším a ve všem, ale chybí jim naděje osobního vztahu s pravým Bohem. Ježíš to může změnit! Není Bohem zmatku, ale řádu. Není vzdálený, ale blízký. Náš osud mu není lhostejný, a proto pro nás chce to nejlepší – a to nám také v Ježíši dal. Amen. 1Keller, Timothy. Counterfeit gods, s. xvii-xviii. 2Srov. BDAG, παροξύνω 3BDAG, διαλέγομαι 41K 15,13-14.17-19

Biblické odkazy: Acts 17:16-34

Více kázání od Kázání David Živor

Z Série: "Skutky"

Sermon Notes