Kam s ním?

Ježíš a Nerudovská otázka (Mk 14,1-11)

(1) Mocní muži zvučných jmen

Když se dnes zeptáte lidí, co si myslí o církvi, s největší pravděpodobností nedostanete nikterak lichotivou odpověď. Jako jeden z nejčastějších argumentů se vytýká pokrytectví duchovenstva a touha po penězích a moci. Zákon o církevních restitucích této situaci moc nepřidal. Jestli je někdo vnímán pozitivně, jsou to většinou obyčejní bezejmenní lidé a ne honosná elita. To ale není nic nového.

Za chvíli se podíváme na to, že Ježíš zažil něco podobného od tehdejších náboženských elit. Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán a pravda potlačena. Ježíšova služba se blíží svému závěru, který svým učedníkům třikrát předpovídal: čeká jej utrpení, smrt a vzkříšení po třech dnech. Po triumfálním vjezdu do Jeruzaléma a sérii střetů s náboženskou elitou kolem chrámu, dospívá jeho opozice k rozhodnutí odstranit jej. Předpověď zkázy chrámu, kterou pronesl ve své apokalyptické řeči, je paralelou k tomu, co se mu má stát.

Dnes nás čeká Markovo vyprávění tří příběhů, které tvoří začátek konce Ježíšova pozemského putování. Úmluva velekněží a Jidášova zrada rámují dobrý skutek ženy, která Ježíše pomaže drahým olejem. Marek má pro nás vyprávění, „kde je skutek oddanosti předjímající Ježíšovu smrt doslova obklopen plány na jeho zabití.“¹ Dnes nás čeká příběh, který je tak trochu pozapomenutý v tradici: upřímně, kdo z nás zná lépe Jidášův čin zrady než dobrý skutek této ženy?

Přesto má toto vyprávění hlubokou zvěst dobré zprávy. O kom jiném, než o Ježíši Kristu, trpícím, ukřižovaném a vzkříšeném? Nám však zůstává Nerudovská otázka: „Kam s ním?“ Jak se k Ježíši postavíme my? Jak to může ovlivnit naše životy? Podívejme se na příběh jednoho Boha, dvou zvěstí, tří scén, čtyř šokujících událostí a pěti hlavních postav:

Biblický text: Mk 14,1-11

Bylo dva dny před velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho. ² Říkali: “Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.”

³ Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. ⁴ Někteří se hněvali: “Nač ta ztráta oleje? ⁵ Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.” A osopili se na ni. ⁶ Ježíš však řekl: “Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mě dobrý skutek. ⁷ Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. ⁸ Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. ⁹ Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.”

¹⁰ Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. ¹¹ Ti se zaradovali, když to slyšeli, a slíbili mu peníze. I hledal vhodnou příležitost, jak by jim ho vydal.

„Rozbřesklo se na čtvrtý den. Jeruzalém je plný poutníků, nazítří budou velikonoce.“² Dva dny a vypuknou nejdůležitější náboženské svátky Izraele. Svátek, na který se všichni zbožní Židé sjedou do Jeruzaléma, kde si budou připomínat slavné vysvobození z otroctví.

Pesach byl nejdůležitějším židovským svátkem. Byl jedním ze tří poutních svátků, na které zbožní Židé putovali do Jeruzaléma. V jádru oslav je Bůh, který vyvedl svůj lid z otroctví. Připomínalo se obětování beránka, který zachraňuje životy lidí. Zanedlouho bude obětován ještě jeden beránek.

Něco tady ale nehraje. Cosi shnilého je nejen ve státě Dánském, ale i v chrámu Jeruzalémském. Šokující odhalení plánů velekněží však pozorné čtenáře Markova evangelia jen těžko překvapí. „Marek ukazuje ironii situace. Zatímco lidé slaví Boží vysvobození svých předků, náboženská elita spřádá plány na zabití Božího Vysvoboditele.“³

Ježíš jim ležel v žaludku už nějakou dobu. Pohár trpělivosti právě teď přetekl a oni chtějí začít jednat. Bojí se ale toho, co by mohly udělat davy lidí, u kterých byl Ježíš populární. „Ne ve svátek. Davy by se mohly vzbouřit a římská moc by zasáhla – jako vždycky krvavě.“⁴

„Ve městě, jehož každý kout praskal ve švech pod návalem poutníků (a Jeruzalém takovým městem byl, a stále je, má mnoho zákoutí a malých uliček, skrytých dveří a zatáček), velekněží a zákoníci neměli žádnou šanci najít Ježíše mimo davy, aniž by je při tom někdo viděl.“⁵ Museli to udělat tajně, nějakou lstí.

Hudební ukázka: Plán vraždy⁶

Když se zamyslíme nad textem písně, jako by ta situace vypadla z oka velekněžím, kteří domlouvají Ježíšovu vraždu. Jak příhodné. Když se duchovenstvu dostane do rukou moc, nejlépe spřátelená s tou státní, je to lístek první třídou do problémů. Dvě tisíciletí církevních dějin jsou toho dokladem.

V Markově evangeliu v tento okamžik dochází k posunu. K posunu od urýpaných farizejů k mocným velekněžím a zákoníkům. „Ne náhodou se už od nynějška nemluví o Ježíšových „tradičních“ protivnících, farizejích, ale o „velekněžích a zákonících“ … Od nynějška určovali události kolem Ježíše ti, kdo cítili zodpovědnost za víru a život národa.“⁷

(2) Pomazán olejem

„Zatímco panstvo kuje pikle v Jeruzalémě, Ježíš pořádá hostinu v Betánii.“⁸ Betánie byla vesnice kousek za Jeruzalémem, vzdálená, co by kamenem dohodil. V domě Šimona Malomocného se hoduje. Ježíš se svými učedníky jsou vyvalení u stolů. Ten výraz napovídá, „že se jednalo o formálnější hostinu pozdě odpoledne … nebo­‑li hostinu, při níž učitelé vyučovali žáky.“⁹

Ta hostina je však narušena něčím skandálním. Přišla tam jedna žena. „Měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu.“¹⁰ „Je poněkud zvláštní, že za celou dobu nepromluví a zůstává v anonymitě, přestože se o tom, co vykonala, bude vyprávět na celém světě, kde bude hlásáno evangelium.“¹¹

To, co je na té skutečnosti skandální dnes nemá nic společného s tím, co bylo skandální před lety. Dnes by nás pohoršilo, že nám někdo vylívá na hlavu olej. Tehdy to bylo ale něco jiného. Do mužské společnosti vstoupila žena, navíc nepozvaná a udělala něco, co učedníky pohoršilo. Byla to žena, kdo Ježíše pomazal a navíc ještě tak drahým olejem!

Olej byl velice drahý. Byl v alabastrové nádobce. Byl z pravého nardu a byl vzácný. „Nejlepší parfémy a další vzácné masti se často skladovaly v alabastrových nádobkách.“¹² „Tyto nádoby se vyráběly z bílého průsvitného materiálu, mohly být luxusním zbožím.“¹³ „Nádobka má úzké hrdlo, aby se její drahocenný obsah dal odměřovat po kapkách. Ale co to ta žena dělá? Rozbíjí hrdlo alabastrové nádobky a všechen olej vylévá – rovnou na Ježíšovu hlavu.“¹⁴

Učedníci viděli ne vzácný olej ale jeho cenu – 300 denárů. To tehdy odpovídalo ročnímu platu. I dnes se dají koupit velice vzácné parfémy, které stojí více než jednu výplatu. Jako příklad jsem našel parfém od Ralpha Laurena: Baccarat Perfume Les Larmes Sacrées de Thebes. Pokud tu budou chtít pánové udělat svým drahým polovičkám radost, dovolím si upozornit, že taková sranda přijde na 6800 USD, tedy asi 127 000 Kč.¹⁵

Čin ženy v sobě nese hlubokou zvěst, i když by se dalo s úspěchem pochybovat, zda si žena vůbec uvědomovala celkový dosah svého jednání. Pokud však odhlédneme od všech možných výkladů, zůstává nám dosvědčení toho, že Ježíš je Mesiáš. To znamená „Pomazaný“, což se překládá „Kristus.“

Pomazávaly se hlavy hostům, to ale nebyl tento případ. Ve starozákonní době se však pomazáním hlavy uváděli do úřadu kněží a králové. Žena polévá Ježíšovu hlavu vzácným olejem. V konotaci s Žalmem 23¹⁶ můžeme slyšet ozvěny prastarého rituálu. „Takhle jsou pomazáváni rukama proroků králové Izraele. „Buď požehnán, králi. Buď králem z Boží milosti. Jsi dítětem Krále.“ Olejem se ovšem pomazávají nejen králové Izraele, ale i jeho mrtví. I mrtví jsou dětmi Krále.“¹⁷

Jako by se na nich naplňovala slova Žalmu o tom, Jak Bůh svému věrnému dopřává hojnost: prostírá stůl před zraky protivníků a pomazává hlavu olejem. „Pomazání je zasazeno do průběhu hostiny orámované skutky Ježíšových nepřátel, … a je přípravou na Ježíšův pohřeb, jak sám Ježíš říká.“¹⁸

„Ta neznámá žena, která vstoupila do domu Šimona malomocného, pomazává krále propadlého smrti. Pomazává ho ještě za jeho života. Po jeho smrti to už nepůjde: pověšeným se při pohřbu neprokazuje úcta. Jestliže ho teď nepomaže ona, pak už to nikdo nikdy neudělá.“¹⁹ „Podle židovského chápání byla starost o mrtvého a jeho pohřeb dobrým skutkem.“²⁰

Je to prorokyně. Zatímco muži zvučných jmen osnují Ježíšovu smrt, tato bezejmenná žena vyznává, že on je Pomazaný, Mesiáš. Vydává se z posledního, zrovna jako chudá vdova se dvěma haléři na chrámovém nádvoří. To, co má nejdražšího, vylévá na hlavu tohoto na smrt odsouzeného královského dítěte. Láska je vždy překypující, rozdávačná, nikdy se neodměřuje po kapkách.²¹

(3) Příliš velký dar

Co na to řekli učedníci? Jako vždy, nezklamali. Nechápali. Brblali mezi sebou – co si to t ženská myslí, takové plýtvání! A náboženská výmluva pro odsouzení ženy jsou chudí. Nesli to tak těžce, že je dobrý skutek ženy, projev pravého lidství a lásky k bližnímu, zhnusil. Sloveso použité pro jejich hněv „se užívá pro frkání koně a představuje výrazný fyzický projev hněvu.“²²

Ježíš však znovu promlouvá o své smrti. „pomazala mě k pohřbu … mě tu navždy mít nebudete.“ „Ne každý je povolán k tomu, aby Ježíšovu hlavu pomazal drahocenným olejem; avšak pokud někdo k tomu povolán je, ostatní by to měli respektovat.“²³ Ježíš pak z víry ženy dělá součást evangelia.

Marek tak proti sobě staví dva způsoby víry. „Žena“ znázorňuje pravou víru v Mesiáše. Je vnímavá, otevřená pro lásku, kterou ztělesňuje Syn člověka. Odevzdává se celá, jako nevěsta ženichovi. „Muž“ kvůli Mesiášovi nechce zmařit sám sebe. Vzpouzí se, chystá se Ježíše zahubit. Mesiášská cesta pro něj není.²⁴

Učedníci, kteří takovou lásku neznají proto brblají. Stávají se tak vzorem víry, která je pohoršená vírou druhých. Také nás pohoršuje, když se díváme na víru druhých lidí? Nebo jejich nevíru?

Pro Jidáše to bylo už příliš. Takové zklamání ze strany Ježíše už nemohl dál snášet. Z vrcholu popularity se stal veřejným nepřítelem č. 1. „Na scéně se opět objevuje panstvo. Měli problém, jak se zbavit Ježíše co možná nenápadně. A hle, řešení se nabízí jako na zavolanou: Jidáš ho chce zradit. Pánové ochotně souhlasí a slibují mu odměnu ve stříbře.“²⁵

Než se ale pustíme do démonizace Jidáše a jeho činu, dovolte mi upozornit na fakt, že Marek jeho čin morálně nehodnotí. V Ježíšově osudu působí Boží vůle. Je to vůle Boží, co se v utrpení prosazuje.²⁶ „Jidáš žije každém člověku z masa a krve, který chce následovat Ježíše a jít cestou lásky, ale přitom ho často, tak zrazuje a křižuje.“²⁷

(4) Kam s ním?

Marek nás ta tímto příběhem staví před otázku. Kam s ním? Co uděláme s Ježíšem? „Díváme se raději jinam, protože někteří lidé to s uctíváním přehání? Nejsme jako Jidáš, který věděl, že Ježíš zemře a tak se z toho alespoň snažil něco vytřískat? Byli jsme rádi, že se svět zbavil takového potížisty? Nebo jsme ochotní dát všechno tomuto nečekanému Mesiáši, který paradoxně tvoří Velikonoce?“²⁸

C. S. Lewis ve svém majstrštiku K jádru křesťanství upozornil, že k Ježíši nejde být indiferentní: musíme k němu zaujmout nějaké stanovisko, protože napůl to nejde, pokud jej bereme vážně. Buď jej budeme milovat nebo nenávidět.

Dnešní příběh nám tak představuje Ježíše, jako Mesiáše, Pomazaného. Je to ale Mesiáš, který je skrytý. Mesiáš trpící, zabitý, pohřbený a vzkříšený. Je to ale i příběh o jednání ženy a reakce hostů na hostině. Jednání ženy je šokující. „Návrh, že peníze měly být použity pro chudé, je pro Ježíše příležitostí, aby řekl, že zatímco chudým bude možno pomáhat při každých Velikonocích, Ježíš odejde už o těchto svátcích a tato žena to chápe, a proto ho přišla pomazat jako trpícího Mesiáše.“²⁹

„Čtvrtý den skončil. Za další čtyři dny vyrazí ženy brzy ráno … s mastí k Ježíšovu hrobu. Byl sice ukřižován, ale nakonec se mu přece jen dostalo pohřbu, a teď tam ženy jsou, aby ho nabalzamovaly. Ale nejde to. Hrob je prázdný. A mimochodem, on už nabalzamován byl.“³⁰

I když to vypadalo z počátku jako beznadějný příběh s těžko pochopitelným jednáním ženy i učedníků, je to nakonec dobrá zpráva. Bůh jedná podle svého plánu. Jeho součástí jsou i ti, kdo o tom neví, jako naše žena. Boží vůle se prosazuje v utrpení – Ježíšovu i jeho učedníků. To je možná velikou výzvou pro dnešní svět. Všichni se snaží za každou cenu vyhýbat utrpení, ale ti, kdo jím projdou, se stávají více lidmi.

Ježíš je Mesiáš, Boží Syn. Ti, kdo v něj věří, jsou jeho lidem. Církví, která nese dobrou zprávu o spasení, které přišlo skrytě v trpícím Mesiáši. Jak bychom takovému Mesiáši nedali spolu s tou ženou úplně všechno?