Bůh zaslibuje vzkříšení

Údolí suchých kostí (Ez 37,1-14)

2015-03-22 – Bůh zaslibuje vzkříšení – Ez 37,1-14.mp3 

(1) Suché kosti

Když jsem byl malý kluk a počítače se teprve u nás teprve začínaly dostávat do domácností, oblíbil jsem si hru Prince of Persia¹, ve které byl jedním z nepřátel kostlivec. Později jsem viděl film Jáson a Argonauti², kde se hrdina s družinou střetli s oživlými kostlivci. Scénu vzkříšení, která se mi vryla do paměti, bylo ožití Freddyho Krugera ve filmu Noční můra z Elm street³, kdy se k sobě začaly spojovat kosti hlavního bídáka horroru, který pak vylezl z hrobu a začal vraždit…

Mluvím o tom, protože dnešní téma je jako vytažené z nějakého fantasy filmu: Prorok Ezechiel se za chvíli ocitne na dávném bitevním poli, kde je hromada kostí rozesetých všude kolem. Za chvíli otevřeme jeden z nejznámějších textů knihy Ezechiel, známý jako Údolí suchých kostí.

Tento text zvěstuje základní myšlenku evangelia, jak ji formuloval Timothy Keller: „Evangelium je dobrá zpráva o tom, co bylo vykonáno pro naši spásu; ne o tom, co musíme udělat, abychom se sami spasili.“⁴ V tomto smyslu se jedná o Velikonoční text, o text, který navazuje na postní období připomínáním lidské neschopnosti něco se svou hříšností udělat. Je to text, na který káže Církev podle ekumenického lekcionáře v liturgickém cyklu A. Hřích je bezvýchodná situace, pokud nepřijde pomoc shůry. V bezvýchodné situaci se nyní nachází Izrael.

Vyvolený národ byl poražen, odveden do zajetí a svaté město i s chrámem bylo srovnáno se zemí. Když se už zdá, že veškerá naděje zemřela, prorok Ezechiel dostává vizi, ve které Bůh znovu tvoří život a připomíná, že co lidé už pohřbili, Bůh může přivést k životu.

Ezechiel vystupuje jako prorok v nejotřesnějším období judských dějin. Jako jeruzalémský kněz byl odveden do Babylónie již při první deportaci r. 597 a prožil tam pád svatého města a zničení chrámu r. 587/6. Na jeho činnosti pozorujeme, jak se judští zajatci vyrvaní z domácího prostředí a chrámového obecenství začínají shromažďovat u nohou prorokových jako vděční posluchači. Tvoří se nové duchovní obecenství, které časem povede ke vzniku synagóg a k novému typu bohoslužeb, kde modlitby „oběti rtů“, nastupují na místo dřívějších krvavých obětí. V době, kdy bylo všechno ztraceno a kdy se zdálo, že Bůh svůj lid nadobro zavrhl a opustil, naopak se k němu sklání novým způsobem. I v cizí, nečisté, pohanské zemi zůstává se svými věrnými a ujišťuje je, že žádný pohanský král nezmaří jeho cíle, byť mu zničil město a chrám.⁵

Biblický text: Ez 37,1-14

(2) Prorok Ezechiel a jeho kniha

Vždy, když se řekne Ezechiel, tak se mi vybaví scéna z filmu Pulp Fiction: „Čteš Bibli? Zapamatoval jsem si jednu pasáž…“⁶ Ta pasáž podle Quentina Tarantina sice v Bibli není, ale zajisté vedla nejednoho fanouška kultovního filmu k tomu, aby knihu Ezechiel otevřel. Než se do ní ale pustíme my, dovolte mi stručné představení této výjimečné knihy Bible.

Kniha Ezechiel obsahuje nejvíce datovatelných výroků. Je to jediná kniha, která je celá psaná v první osobě. Je to kniha, která je psaná extrémním jazykem do extrémní situace, ve které se vyvolený národ právě nacházel. Lze ji rozdělit do tří částí⁷: (1) Soud nad Judou a Jeruzalémem; (2) Výroky proti cizím národům; a (3) Požehnání pro Judu a Jeruzalém. Náš text je ve třetí zmíněné části.

Jméno Ezechiel (יְחֶזְקֵאל) znamená „Bůh upevňuje; Upevní Bůh“⁸, což je i prorokovým úkolem – posílit vyvolený lid, aby neztratil víru v nejtěžší zkoušce. „Ezechiel byl synem kněze. … Způsobilý muž zpravidla začal svou službu v chrámě, když dosáhl věku třiceti let… Ezechiel nebyl schopen naplnit své poslání jako kněz, protože žil ve vyhnanství daleko od Jeruzaléma. Místo toho ho Bůh vyvolil k prorocké službě v roce, kdy měl začít své kněžské povolání.“⁹

Zažil dobytí Jeruzaléma a zničení chrámu roku 587. V této situaci se však stává Božím hlasem pro svůj lid, kterému předává poselství o tom, že Bůh nebyl zničen spolu s chrámem. Avšak setkává se se silnou skepsí ze strany posluchačů, kterým je zatěžko uvěřit, že není po všem. „Doufali, že zajetí potrvá jen krátkou dobu a že se brzy vrátí navrátí ke svému bohatství a výsadám. Stavěli se k Ezechielovu poselství nepřátelsky a odmítali jeho slova jako zábavné povídání.“¹⁰ Ezechiel dostává během své služby od Boha celkem čtyři vize. Dnešní text je třetí z nich.

(3) Kázání mrtvým kostem

Ta vize začíná tím, že na prorokovi spočinula ruka Hospodinova a přenesla jej do údolí suchých kostí. Ruka Hospodinova může být antropomorfismus, který odkazuje k Boží aktivitě: Bůh který jedná, není mrtvý, je Bohem, který stále jedná se svým lidem. Hospodin vede Ezechiele do údolísuchých kostí. „Tato scenérie naznačuje výsledek bitvy, konečného důsledku soudu ohlášeného v šesté kapitole.“¹¹

„Kosti představují Izrael ve vyhnanství. Byli zde již přes deset let a jakékoli záblesky neděje v nich ještě přebývaly, nyní vzaly za své. Jejich naděje je ztracena. Lid uvadá, stejně jako suché kosti.“¹²

A neuvadal jen vyvolený lid v zajetí. Uvadá život každého člověka, který se nedrží Boha – dárce života. Kdy jindy než v předvelikonočním období si můžeme připomínat bezvýchodnou situaci, ve které se díky hříchu nacházíme. Připomínáme, že „není v našich silách vyřešit problém hříchu.“¹³

A je to právě hřích, co z lidí vysává život. Je to oddělenost od Boha, od života, od vztahů. Bez něj jsme jen stínové existence, bez vyhlídky na život, který se nám rozpadá jako suché kosti. Bez život, izolované jedna od druhé, bez moci něco změnit.

„Suché kosti v Ez 37 pro sebe nemohou nalézt maso, nemohou ani volat k Bohu o pomoc. Jen Bůh může vdechnout obnovení do lidského života, poslat Ducha, vzkřísit mrtvé. Lidé nemůžou udělat nic, aby „vyřešili“ problém své hříšnosti bez Boha, který dokáže vzkřísit dokonce suché kosti.“¹⁴

Nuže, mohou tyto kosti ožít? Je pro ně nějaká naděje budoucnosti? Tato otázka má zcela jasně zápornou odpověď. Ezechiel však odpovídá: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“¹⁵ Může to znít jako dvojznačná odpověď – a také že je, protože „v sobe nese jak uznání lidského selhání, tak i Boží možnosti.“¹⁶ Ezechiel nevyslovuje poslední slovo nad kostmi, které pokládá za ztracené. To svěřuje do rukou Bohu.

„Může přijít záchrana? Mohou slepí vidět, mohou chromí chodit, mohou se chudí radovat? (srov. L 7,22). Může moc pro život překonat realitu smrti? Je mnoho způsobů jak se zeptat, avšak ona urgentní otázka zní: Je nějaká budoucnost pro ty, kdo jsou v moci smrti?“¹⁷

„Ano, Bůh ví. Ano, ty kosti mohou ožít. Ano, novost je možná.“¹⁸ „Podle naší zkušenosti se mrtví nevrací.“¹⁹ Možná jen ve filmech v rámci laciného happy-endu, vzkříšení bídáka pro poslední souboj či zombie hororů. Ty však ponechme stranou. Mrtví se nevrací. Jsou už v moci smrti. Ezechiel přesto neváhá a prorokuje. A pak se dějí věci.

„Bůh přikázal prorokovi, aby zvěstoval jeho slovo bez ohledu na to, zda jej lidé slyší nebo ne. V tomto údolí uši shnily dávno předtím; nezbyly žádné duše, které by šlo spasit – tak proč má prorokovat? … Ezechiel nepřestal vykonávat své povolání. A protože prorokuje, Izrael znovu žije.“²⁰

„Co vidíš?“ Ani jsem se nevzmohl na odpověď. Bůh tedy pokračoval sám: „Víš, záleží na úhlu pohledu. Vy vidíte suché kosti. Já už vidím dál. Já vidím armádu.“ Když jsem si pročítal Ezechielovo vyprávění, všiml jsem si, že ho Hospodin nepovolal, aby mrtvým kostem nadával pro jejich stav, ani ho nevybídl, aby je oplakával. Vyzval ho, aby pomohl životu.²¹

(4) Boží odpověď

Vysvobození k životu je skutečně výsledkem našeho dnešního textu. Spojení Božího povolání, prorokovy poslušnosti a působení Božího Ducha zcela změnilo Ezechielovu situaci. Bůh oznamuje zaslíbení, plní svůj slib a Duch vane. „Vítr přichází. Je zde život. Kosti mohou znovu společně fungovat.“²²

Mým přáním ke každému kázání je, aby to nebyly promluvy k suchým kostem, i když v jistém smyslu jimi jsou vždy; mým přáním je, aby mohly být svědky Ezechielovy zkušenosti – z kostí se stává život. Rád bych ale zdůraznil jednu věc: Ezechiel poslechl Boha, kázal mrtvým kostem, k životu je ale nepřivedl. To byl až Boží Duch, vítr, dech. Zde ještě poznamenám, že jak hebrejské slovo רוּחַ, tak i řecké πνεῦμα znamená vítr, Duch, dech²³.

Tento text naráží na Boží akt stvoření, který znovu převypravuje. Božím slovem je zformován člověk, ale teprve Božím vdechnutím, Božím Duchem dostává život. Ezechiel se podílel na slovu, které člověka ze suchých kostí zformovalo. I my můžeme občas vidět obrovské věci, které skrze nás Blůh činí, když jsme věrní svému poslání kázat Boží slovo, zvěstovat evangelium. Je to ale sám Bůh, kdo oživuje.

Ezechiel vidí vzkříšení mrtvé armády. „Vzkříšení je metaforou pro Boží schopnost tvořit novost v historickém procesu. … Víra tvrdí o vzkříšení, že může být chápáno nově ve společenském a historickém významu.“²⁴ A právě zde pak Ezechiel slyší Boží slovo pro sebe i svůj lid. Hospodin vysvětluje, čeho byl prorok právě svědkem. Suché kosti jsou Izrael. Mrtvý národ bez naděje, duchovně mrtvý národ bez chrámu. A přesto je to Bůh sám, kdo má poslední slovo nad jejich osudem.

Hospodin dává Ezechielovi sedm zaslíbení. Pozorným čtenářům Písma jistě neunikne symbolický význam čísla plnosti, dokonalosti: Já Hospodin (1) otevřu vaše hroby; (2) vyvedu vás z vašich hrobů; (3) přivedu vás domů; (4) poznáte, že jsem Hospodin; (5) vložím do vás svého Ducha; (6) oživnete; (7) dám vám odpočinutí.²⁵

Neříkejte proto, že „Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.“²⁶ I kdybychom se ocitli v údolí stínů, věřte, že poslední slovo má Bůh sám. Velikonoční poselství je přeci o tom, co vykonal Bůh, ne o tom, co musíme vykonat my. V otázce svého spasení buďme jako suché kosti, co čekají na živého Ducha Božího; v otázce své služby pak buďme Ezechielové, co Boží slovo zvěstují těm, kdo k Bohu volat neumí, nemohou nebo nechtějí.

Vyvolený národ se o šedesát let později vrátil z exilu, obnovil město i chrám. Proroctví bylo naplněno. Ale každé proroctví má více vrstev, takže může odkazovat ještě dál, než viděl prorok. Konečným naplněním slova, které dostal Ezechiel je pak Ježíš Kristus: „Podle Nového zákona se třetího dne Velikonoc stalo něco výjimečného, nečekaného a nepředstavitelného. Učedníci najednou zjistili, že Ježíš, o kterém s jistotou věděli, že je mrtvý a pohřbený, najednou žije. A ne že je naživu pouze v duchovním smyslu, ale že byl tělesně vzkříšený z mrtvých.“²⁷

Poselství vzkříšení v sobě nese hlubokou naději, že náš Bůh může dát život tam, kde my vidíme jenom smrt. Může změnit nezměnitelné. Nechci nás však chlácholit k tomu, abychom si říkali ono laciné „zavři oči, všechno bude fajn.“ Ezechiel byl svědkem věcí, které si nikdo z nás nepřeje zažít. A právě do jeho otřesné situace promlouvá Bůh a přináší naději, nový život, nový začátek.

Jako Církev v tomto světě hrajeme důležitou roli. Mám pro vás štafetový kolík Boží milosti, Božího jednání. V křesťanském životě to totiž funguje jako štafeta. Nejprve přijímáme a pak dáváme. Má to svůj rytmus: přijmout a dát, přijmout a dát.

Mám pro vás poselství naděje v živém Bohu, který porazil smrt. Ježíš vstal z mrtvých jako dokonalé naplnění Ezechielovy vize. Možná máme suché kosti v sobě. Možná si je neseme v nějakých oblastech svého života. Možná vidíme suché kosti spíše kolem sebe. Ezechiel 37 nám připomíná, že je to Boží slovo a Boží Duch, co je může obnovit a vdechnout jim život. Poslouchejme proto proroky a nechme Ducha vanout. On má životadárnou moc, kterou působí skrze Církev.

Jako Církev nebuďme suchými kostmi bez jakékoli moci cokoli změnit. Možná se na nás tak dívá svět, možná se na ni tak díváme my sami. Zároveň jsme také Ezechielové, proroci Boží dobré zprávy o Vzkříšeném, který může i suché kosti zkostnatělé Církve přivést k životu a dát povstat novému společenství lásky, které dokáže dobrou zprávou změnit mnohé.

Naslouchejme Božímu hlasu. Přijímejme Boží slovo. Jděme a přinesme suchým kostem Boží slovo. Nechme Ducha vanout. A buďme svědky velkých Božích věcí. Amen.