Zjevení Boží záchrany

4. neděle adventní (Mi 5,1-4a)

 

(1) Dva hlasy

• 5, 4, 3, 2, 1, Vánoce! Máme 5 dní do Vánoc. Je 4. adventní neděle. Minule jsem připomínal tři Boží záchrany: minulou, přítomnou a očekávanou. Advent má dvě polohy, mezi nimiž je napětí: již naplnění zaslíbení Boží záchrany a zaslíbení naplnění Boží záchrany. Dnes se podíváme na jedno naplněné proroctví.

• Během adventu si připomínáme a zároveň očekáváme Boží záchranu: (1) První adventní neděli jsme ji očekávali v Božím soudu; (2) Druhou adventní neděli jsme ji hledali v příchodu Posla i Pána; (3) Třetí adventní neděli jsme se radovali z Boží záchrany. (4) Dnes pohleďme na zjevení Boží záchrany: V Micheášově proroctví, v Ježíši Kristu, v našem životě.

Biblický text: Mi5,1-4a

A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. ² I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele. ³ I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země. ⁴ A on sám bude pokoj.

Jsou dva hlasy, které k nám promlouvají. Jsou dva hlasy, které vypráví příběh; jde o to, zda s námi nebo o nás. Jakému hlasu se rozhodneme naslouchat? Hlasu pravdy nebo hlasu lži? Božímu hlasu, který vypráví příběh s námi, nebo hlasu hříchu a smrti, který vypráví svůj děsivý příběh o nás.

Hlas strachu a smrti, který mě děsí, je většinou hlasitější. Produkuje stejnou otázku, ze které žijí pojišťovny: Co kdyby? Co kdybych selhal? Co kdyby mě přestali mít rádi? Co kdybych ztratil práci? Co kdyby se to nepovedlo? Nechápejte mě špatně – tyto otázky nás mají vést k tomu, že úkoly uděláme, na zkoušky se připravíme, práci odvedeme a s lidmi budeme jednat jako lidi. Pokud nás ale začnou strachem paralyzovat věci, které nemůžeme ovlivnit, okrádají nás tyto otázky o život.

Bůh, ve kterého věřím, je neskutečně blízko. Ježíš je blíž, než si myslíte! Bůh je spolu s trpícími v jejich utrpení, i když si to občas nechceme připustit. Je snadné přibližovat se Bohu, když je všechno v pohodě, když je skvělá atmosféra a hraje dobrá hudba. Bůh je ale tím tichým hlasem v bouři.

Jakému hlasu chcete naslouchat? Hlasitému hlasu strachu, který paralyzuje a okrádá o život? Nebo tichému, něžnému a přesto mocnému hlasu Boha, který nás volá na nesnadnou a dobrodružnou cestu následování?

Boží spása mění první hlas ve druhý. Mění sarkastický hlas soudu v milosrdný hlas naděje. Boží spása nám dává zaslechnout druhý hlas; takový, který zdánlivě nemá šanci, ale přesto nás chytá za srdce; přesto se zázračným způsobem osvědčuje jako nejmocnější hybná síla dějin.

Dnes Vám chci spolu s prorokem Micheášem zvěstovat zjevení Boží záchrany – nejen jako čtvrté adventní téma, ale jako základ křesťanské naděje, který stojí u kříže dva tisíce let starého.

Papež František řekl o Vánocích: „Bůh nás přichází spasit a nenachází lepší způsob, jak to učinit, než putovat spolu s námi, žít náš život.“¹ Takový Bůh mi přijde mnohem „uvěřitelnější“ než autoritářský despota, co pořád říká dělej to a nedělej ono. Věřím tomu, kdo mi jde příkladem.

Vánoční zvěstí je, že se to stalo skutečností v Ježíši Kristu: Slovo se stalo tělem a Bůh dostál jménu Immanuel. Boží záchrana se zjevila v maličkém, právě narozeném chlapci v Betlémě. O Vánocích oslavujeme narození Ježíše. Bůh ale říká mnohem víc. Ne jen, že se narodil, ale že přišel Mesiáš a Pán.

Micheášovu proroctví předchází promluva slov soudu na konci čtvrté kapitoly. Zaznívá hlas, který klade tři satirické otázky, na které je náš dnešní text milosrdnou Boží odpovědí. (1) Proč nyní tolik hořekuješ? (2) Což nemáš u sebe krále? (3) Zahynul tvůj rádce, že tě zachvátila bolest jako rodičku?²

Prvním dojmem z tohoto proroctví pro mě (kromě zajímavostí, kterými bych Vás tu uspal) byl pokoj, který dýchal ze slov naděje. „Ta část knihy, ve které stojí i dnešní text, obsahuje … výhled kupředu, … proroctví obnovy.“³

Pokoj Boží, který nám dává žít v nepokojném světě, je odpovědí na nářky první otázky. Proč tak hořekuješ? I když trpím, I když se mi všechno sype, mám naději. Naději, že to, co se děje není posledním slovem mého příběhu. Ten jsem svěřil Velkému Vypravěči – Tomu, který vypráví příběhy s dobrým koncem.

Hlas smrti říká, že to už bude jen horší, že to s náma půjde ke dnu. Toto ale není poslední slovo nad zlomeným lidem. Vypůjčím si známá, dnes již vulgarizovaná slova Václava Havla: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Nějak cítíme spolu s Izraelem, že toto nemá být poslední slovo našeho příběhu. Tichý hlas od Boha nás ale zve do jiného příběhu. Příběhu s nadějí a příběhu svobody. Svobody u skutečného Vládce – Ježíše Krista.

To on je tím pravým Vládcem. „Prorok se tu vyhýbá slůvku král, stejně jako se tomuto titulu vyhýbal i Pán Ježíš, aby nebyl chápán politicky. Slovo vládce … znamená toho, kdo napřimuje, seřazuje, pořádá, kdo obnovuje Boží řád.“⁴

Takový vládce nepřichází jako hrozný král, ale jako bezbranné děťátko. Dítě, které se narodilo do těch nejubožejších podmínek. Přesto přese všechno tento Vládce přichází jako onen tichý hlas, který říká: „Neboj se! Jsem s tebou! Mám tě rád! Pojď za mnou!“

Věřím, že takto promlouvá Bůh v dnešním světě: ne hlasitě, ale tiše, laskavě a milosrdně. Dnes si připomínáme Boží lásku, která se sklání k nám. „Z jesliček k nám promlouvá Boží něha. Nazíráme v nich Boží milosrdenství, které se stalo tělem, aby obměkčilo náš pohled a pohnulo naším srdcem.“⁵

Nezatvrzujte svá srdce o Vánocích. Času, kdy si připomínáme něžné srdce Boží. Času, kdy si připomínáme Lásku Boží, která sestoupila k nám v Ježíši; Boha, který přinesl záchranu. Zvěstuje ji tichým, laskavým a milosrdným hlasem. Poslouchejte a rozhodněte se, kterému hlasu chcete naslouchat…