Je Bůh mezi námi?

Svobodný život a smrt statusu quo (Ex 17,1-7)

2015-03-08 – Je Bůh mezi námi – Ex 17,1-16.mp3 

(1) Exodus

Bůh je s námi! Je to Boží vůle! To jsou slova s obrovskou mocí. Dokáží v člověku probudit to nejlepší nebo to nejhorší. Dokáží dát sílu slabým a autoritu mocným, lidské životy pozvednout či zničit. Dnešní téma vyjadřuje otázka, kterou vyvolený národ pokoušel Boha: „Je mezi námi Hospodin nebo není?“¹

Tuto otázku kladu proto, že na měsíc přerušíme sérii Efezským. Dnešní téma je prvním ze čtyř, se kterými se budeme postupně přibližovat k Velikonocům. Všechna témata nám budou přibližovat to, jaký je Bůh, který o Velikonocích neváhal zemřít za nás na kříži.

Než však dobrá zpráva vygraduje do evangelia, podíváme se společně na poušť, kde se dnes nachází vyvolený národ. Příběh Exodu je velice známý. O Vánocích měl premiéru film Exodus: Bohové a králové², který nás může uvést do souvislostí. Nicméně dnes se chci zaměřit na méně známý příběh, jehož děj se začíná odvíjet pár dní po událostech, jimiž film končí.

Vyvolený národ se ocitá na poušti a zapomíná na to, kdo jej tam dovedl. Prvotní nadšení z Boží záchrany pomalu vyprchává, přichází únava z dlouhého a nepohodlného putování a docházejí zásoby. Lidé začínají být neklidní a začínají brblat.

Nejprve na to, že jim došla voda – a jediná v okolí je znečištěná. Hospodin však skrze Mojžíše vodu očistí³. Pak dostanou hlad. Hospodin je však tím, kdo jim sešle záchranu z nebes⁴ – a od té doby jim každý den prší mana – jejich chléb vezdejší, co Hospodin dává každého dne⁵.

Nastává další den, další putování a další těžkosti. Znovu jim došla voda, znovu začínají brblat. Znovu musí zasáhnout Hospodin, aby si vzpomněli, kdo je jejich Zachráncem.

Biblický text: Ex17,1-7

Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu. Utábořili se v Refídimu, ale lid neměl vodu k pití. ² Tu se lid dostal do sváru s Mojžíšem a naléhali: “Dejte nám vodu, chceme pít!” Mojžíš se jich zeptal: “Proč se se mnou přete? Proč pokoušíte Hospodina?”³ Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: “Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?”⁴ Mojžíš úpěl k Hospodinu: “Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.”⁵ Hospodin Mojžíšovi řekl: “Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. ⁶ Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.” Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. ⁷ To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: “Je mezi námi Hospodin nebo není?”

(2) Remcání

Jednou se nám daří, jindy to stojí za prd. Jednou jsme nahoře, jednou jsme dole. A s naší vírou je to kolikrát podobně – občas zažíváme mocné působení Boha v našem životě a víme, že Bůh je s námi. Občas se nám zdá, že na nás zapomněl a že se naše modlitby odrážejí od stropu zpět k nám.

Tak se právě cítí Izrael. Vyvolený lid vyšel z Egypta, poté, co Hospodin ukázal, že je s nimi. Rozdrtil Egyptskou opozici deseti ranami, kterými dokázal, že je mnohem větší, než egyptská božstva. Rozdělil Rudé moře, které přešel lid suchou nohou a pohřbil v něm mocnou faraonovu armádu. Postavil svůj lid na cestu, na jejímž konci je země zaslíbená.

Nyní je však lid v poušti a začíná přicházet o své jistoty. Došla voda a přichází žízeň. Možná trochu pozapomněli, možná nevěřili, možná se nechali převálcovat tím, co je trápí. A tak začínají dělat to, co každý Čech v hospodě u piva: brblat a nadávat na Mojžíše. Začínají dotírat.

Já se jim osobně nedivím. Když je najednou v ohrožení život váš i vaší rodiny, neberete si moc servítky s tím, jak mluvíte s někým, kdo za to může. Zkusme se ale nyní povznést nad tuto situaci a podívat se na jádro stížnosti: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás … umořil žízní?“⁶

Zajímavá mi přišla Mojžíšova reakce, který se divil, proč se s ním přou a proč pokoušejí Hospodina. Nejprve jsem si říkal, jak to, že mám žízeň může být pokoušením Hospodina? V jádru je ale tón otázky, který je možná důležitější než její obsah. Izraelci svou otázkou vyjadřují nedůvěru Hospodinu. Říkají, že je chce zabít v poušti.

Není náhodou takové remcání popíráním Boží péče o svůj lid? Nepopírá takové remcání Boha, jak se dal svému lidu poznat? Připomíná mi to takové ty věčně nakvašené lidi, kteří jsou nespokojení, ať uděláte cokoli. Ať se pro ně třeba přetrhnete, pořád to není dost dobré. Zajisté si vzpomeneme na úsloví „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“

Lidé najednou s láskou začínají vzpomínat na Egypt, jeho imperiální systém a krutou tyranii – protože alespoň měli co dělat a měli plné talíře. „Egyptský imperiální systém jim nedal důstojnost ani svobodu; dal jim však stálý přísun potravy a vody výměnou za jejich službu. Nyní pryč z této říše, v poušti začínají žíznit a ztrácet víru. Začínají se pozvedat hlasy proti Mojžíšovi a jeho vedení.“⁷

Svoboda totiž není zadarmo. Děsivě málo lidí touží po svobodě – raději častokrát volí otroctví. Ty časté povzdechy lidí, že za totality bylo líp mě vždy vytočí, protože to může říct jen člověk, který si žil sám pro sebe za cenu své svobody. Já nevěřím tomu, že člověku stačí k životu nekonečné kolečko práce – hospoda – domů. To je touha po nesvobodě, „… kdy alfou a omegou je plný žaludek a minimum zodpovědnosti.“⁸

Velcí lidé nikdy nezískali svou velikost tím, že udržovali status quo. Lidé jsou velcí díky tomu, že přijali zodpovědnost za svou svobodu. Že se vzepřeli tomu, co je, aby mohli rozlámat pouta otroctví a svobodně se nadechnout. Mistr Jan Hus roku 1415 položil svůj život za svobodu víry. William Wilberforce se roku 1833 zasadil o zrušení otroctví ve Velké Británii. Apoštol Pavel se zasadil o rozšíření křesťanské víry po celém světě. Bůh skrze svobodné lidi mění svět – Ježíšovi k tomu stačilo dvanáct rybářů.

I dnes je každý z nás stavěn před rozhodnutí žít svobodně před Bohem a nebo se podřídit tomu, co jej ovládá a poddat se statusu quo. Například omluvit se někomu za to, že jsme s ním nejednali férově, nás kolikrát stojí dost úsilí a je jednodušší udržet status quo a předstírat, že se nic neděje.

Status quo je zlo. Status quo vede ke smrti. Zastav a nepřežiješ. V situaci Izraelců na poušti to platí dvojnásob. Lidé byli stvořeni k obrazu Božímu; s touhou po Bohu a po svobodě. Ta však není zadarmo.

(3) Svoboda

Ani Mojžíš nyní není úplně svobodný: Z jedné strany na něj tlačí Boží poslání dovést lid do zaslíbené země; z druhé strany na něj tlačí lid, že má žízeň. Situace houstne a Mojžíš se vydává hledat další postup. Jde se modlit. Doslova volá, úpí k Hospodinu.

Ví, koho následuje. Ví, kdo je vysvobodil z Egyptského otroctví a také věří, že je Hospodin dovede do země zaslíbené. Už tolikrát jim zachránil životy zázračným způsobem. Nemůže už poslouchat neustálé remcání, které je v konečném důsledku namířeno proti Bohu, který jim prokázal věrnost a který jim daroval svobodu. Jak se nyní k této svobodě mohou obracet zády a přát si raději otroctví?

Možná za tím byla netrpělivost lidu. „Vysvobození Exodu zaslibovalo novou existenci pro Izrael, naplněnou radostí, svobodou a blahobytem.“⁹ Nyní se však nachází na poušti, na pokraji smrti a země zaslíbená je v nedohlednu.

Mojžíšova modlitba byla začátkem jednání. Hospodin mu odpověděl jako už tolikrát v minulosti. V momentě, kdy se už zdá, že je vše ztracené, promlouvá Bůh a dává zaslíbení, které přesahuje lidské chápání. Vyžaduje víru a na oplátku dává záchranu.

Hospodin slibuje dát vodu z kamene – z toho nejnepravděpodobnějšího místa. Mojžíš má s sebou přivést starší (vedoucí) lidu, a před nimi bude Bůh znovu jednat. „Mojžíš poslouchá. Hospodin zachraňuje. Voda proudí; Izrael pije. Krize je zažehnána.“¹⁰

Tento příběh ale není tak úplně o Izraeli, jak žíznil na poušti. Na počátku byla nedůvěra k Bohu. Touha po otroctví byla lákavější než svoboda darovaná Bohem, vykoupená krví beránka a zpečetěná slavným přechodem Rudého moře. Raději smrad a teplíčko.

Nespokojme se jen s plným žaludkem, ale hledejme Boha. Mojžíš připomněl Izraeli, kdo je jeho skutečný vůdce a navrátil tak srdce lidu na správnou cestu. Znovu je připomenuta Boží nezměrná láska k lidem, Boží péče a Boží moc jednat a přinášet svobodu. Tento příběh je „Ujištění Boží bezmezné péče o ty, kdo svěří své životy a svůj blahobyt do Božích rukou; to je ujištění Boží nekonečné lásky.“¹¹

(4) Život

Jaké si z toho vzít ponaučení? Rád bych se zaměřil na celkový kontext příběhu, ze kterého uvidíme tři ponaučení pro Mojžíše, tři ponaučení pro Izrael a nakonec zkusíme vyvodit ponaučení i pro nás.

Když vezmeme dnešní text, lze jej shrnout slovy, že Bůh touto situací Mojžíše vybízel k tomu, (1) aby věřil, (2) aby jednal a (3) aby nezapomněl. Aby věřil Bohu a důvěřoval jeho vedení. Aby jednal podle toho, co chce Bůh a ne toho, co chce on – protože skutečným vůdcem Izraele je Hospodin a ne Mojžíš – jeho úkolem je věřit a tlumočit Boží vůli lidu.

Nakonec Mojžíš pojmenoval to místo symbolickým názvem – aby nezapomněl, co se stalo, v jakém ohrožení lid byl a jak jej Hospodin zachránil. Aby nezapomněl, že vysvobození a záchrana je v Božích rukou.

Když se podíváme na celou sedmnáctou kapitolu Exodu, uvidíme v ní tři odstavce se třemi příběhy. Tyto příběhy učí Izraelský lid, (1) aby věřili Hospodinu; (2) aby jednali podle toho, co jim vzkáže po prorocích a (3) aby nezapomněli, kým Hospodin je, že záchrana je v jeho rukou.

V první části vidíme zázrak, kterým Hospodin svůj lid znovu zachránil. Vybízí lid k tomu, aby mu věřil. To se projeví v tom, že budou jednat tak, jak jim prorok (Mojžíš) vzkáže. V prostřední části příběhu čteme o bitvě s Amálekovci. Bitvě, kdy Izraelci vyhrávali pouze, když měl Mojžíš ruce zvednuté k nebi, když mu klesly, Izrael prohrával. V poslední části kapitoly Hospodin vybízí Mojžíše, aby zapsal do knihy vše, co se událo. Aby lid nezapomněl.

My se nacházíme na prahu Velikonoc. Nejdůležitějších křesťanských svátků, kdy si budeme připomínat to, co pro nás Bůh nejen udělal, ale i to, kým je a co pro nás vytrpěl. Budeme si připomínat svobodu, kterou nám získal Ježíš a zodpovědnost rozhodnutí, která s ní přichází.

Zkusme si tedy poctivě zodpovědět následující otázky: Kvůli čemu před Bohem remcáme? Co je naší vodou, kterou bychom raději vyměnili za otroctví? Toužíme skutečně po svobodě? Na konci knihy Deuteronomium Mojžíš tlumočí Boží slovo. Hospodin se dovolává svědectví nebes i země proti lidu, kterému říká: předložil jsem ti život a dobro i smrt a zlo. Vyber si život!¹²

Život s Bohem je život skutečně svobodný – od našich hříchů, od touhy po tom, co nás zotročuje a od samotné smrti. Bůh nikdy neříkal, že nám dá pohodičku, teplíčko a blahobyt. Slíbil nám ale svobodu, svatost a požehnání – a ty se často rodí v utrpení. Věřím, že ale za to stojí a hodlám na to vsadit svůj život.

Blíží se Velikonoce – ať jsou nám tyto svátky příležitostí k tomu nově věřit, nově jednat a nezapomenout na to, kdo je Bůh a jaký je. Ať jsou nám Velikonoce výzvou, abychom nezapomněli, že Bůh na nás nezapomněl. On kvůli nám přišel. On kvůli nám zemřel. On kvůli nám vstal z mrtvých. On se kvůli nám vrátí. Amen.