kázání

Druhá adventní neděle je blíž k Vánocům, než ta první. Je druhá a je lepší. Stejně tak se můžeme podívat na náš dnešní text, který můžeme nazvat Znovu a lépe! Advent je dobou očekávání, a proto chci zopakovat výzvu pro adventní období: abychom tento advent strávili s vírou a očekáváním, že i letos se Bůh chystá navštívit zem. Očekávejme Boží jednání a pojďme mu vstříc vírou. Nenechme se pohltit komerční slupkou, která zastiňuje tento zvláštní čas a dejme se Bohu k dispozici. Věřím, že Bůh k nám chce promlouvat i v letošním adventním období. Že chce promlouvat do naší budoucnosti a dát se poznat nejen nám, ale také skrze nás celému světu. Věřím, že pro Vás má připraveného něco velkého, čeho chce, abyste se stali jedinečnou součástí. Ne kvůli Vám, ale s Vámi. Minulou neděli jsme se podívali na příběh Zachariáše a jeho víry, která nakonec zvítězila nad pochybnostmi a otevřela cestu narození dítěte, jež změnilo svět. Bůh se přiznal k Zachariášově modlitbě a dal mu zázračné dítě. Dnes se podíváme na další příběh víry, jež otevírá cestu narození jiného dítěte; dítěte, ve kterém se k nám sklání sám Bůh. Dítěte, jehož jméno znamená Hospodin zachraňuje; dítěte, jehož jméno zní Ježíš. Posuňme se ve vypravování od Zachariáše dál; přesuneme se asi o půl roku později a asi 100 km severněji, kde se odehraje další podivuhodná návštěva. Hlavním hrdinou nebude starý muž, ale mladá dívka… Biblický text: L1,26-38 (B21) 26Když byla Alžběta v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret 27k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova. Ta panna se jmenovala Marie. 28Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“ 29Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. 30Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! 31Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. 32Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. 33Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“ 34„Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“ 35„Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. 36A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. 37U Boha přece není nic nemožné.“ 38Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tehdy od ní anděl odešel. (1) Znovu a lépe Lukášovo vyprávění o Gabrielově návštěvě u Marie je velice podobné vyprávění o jeho návštěvě u Zachariáše. Tato dvě vyprávění tvoří stupňující se paralelu. Není to jen opakování stejného motivu. Lukáš na tomto příběhu ukazuje lepší víru, lepší dítě a lepší budoucnost, kterou má přinést. Toto zdánlivé opakování tak staví dva příběhy nerozlučně vedle sebe, abychom si lépe mohli všimnout rozdílů mezi nimi. Asi jako když na Alze vybíráte nový mobil a necháte si zobrazit dva popisy vedle sebe. Pak totiž krásně vyniknou podobnosti i rozdíly a kvality jednotlivých příběhů. Oba příběhy vytváří paralelu nejen svou podobností, ale i návazností na Alžbětino těhotenství. Lukáš přesouvá děj o zhruba 100km na sever; z Judska do Galileje; z města na vesnici; od starého Zachariáše k mladé Marii. Anděl poslaný od Boha přináší zprávu někomu, kdo nemůže mít dítě (Zachariáš už nemůže, protože je starý a Marie ještě nemůže, protože nemá muže). Oba příběhy popisují překvapeného příjemce zvěsti a logickou otázku: Jak se to může jenom stát? Vždyť… Oba příběhy končí vírou, kterou přijmou zázračné dítě od Boha. Jenže rozdíly jsou ještě nápadnější, než podobnosti těchto příběhů. Lukáš ukazuje Marii a její víru na druhém příběhu jako lepší. Příběh graduje až k Ježíši. Místo darování dítěte jako vyslyšení modlitby (L 1,13) je dítě darováno z milostivého Božího jednání (L 1,30); místo příslibu bude veliký před Pánem (L 1,15) se objevuje prohlášení v absolutním smyslu bude veliký (L 1,32); místo připravovatele v duchu a moci Eliášově (L 1,17) se bude jednat o „syna Nejvyššího“; (L 1,32); místo naplnění Duchem svatým od mateřského lůna (L 1,15) bude Mariino dítě přímo vděčit Duchu svatému za svou existenci (L 1,35); místo pochybností a nevěry Zachariáše (L 1,18) se objevuje Mariin postoj víry (L 1,38).1 Druhá návštěva Gabriela neznamenala, že by ta první byla neúspěšná. Nešlo o nějaký reparát, protože u Boha nic, co dělá, nepřichází vniveč. Druhá návštěva znamená další příležitost pro to, aby mohla růst lidská víra. Snad proto Lukáš napsal ty dva příběhy hned vedle sebe. To, že se do nějaké situace dostaneme podruhé může být Božím darem milosti, abychom v té situaci rostli a vypořádali se s ní lépe, než posledně. Je to další příležitost, abychom dali Bohu prostor jednat ve svém životě. Bůh chce promlouvat do naší budoucnosti; na nás je, abychom naslouchali. (2) Otazník - vykřičník - tečka Marie Boží slova o své budoucnosti slyšela a vírou je přijala. Boží promluvení do Mariiny budoucnosti se jí záhy stalo hmatatelnou skutečností a Marie se stala součástí Božího příběhu. Lukáš zde vyzdvihuje mladou dívku, jejíž víra zastínila víru Zachariáše; zkušeného kněze, jež celý život sloužil Bohu. Když ale došlo na skutečné setkání se živým Bohem, byla to Marie, kdo přijal milost z Boží náruče. Samotné jádro našeho textu leží v Božím promluvení do Mariiny budoucnosti: Z osmnácti sloves, které vyslovil Boží posel bylo dvanáct v budoucím čase2. Když Bůh promlouvá do budoucnosti, není to stylem: „Promiňte, že Vás obtěžuji, ale pokud by Vám to nevadilo, měl bych pro Vás zajímavý návrh. Možná bychom mohli pro Vaší budoucnost zařídit…“ Tak Bůh nemluví. Bůh promlouvá budoucnost ve skutečnost. Bůh promlouvá dobro do naší budoucnosti. Co řekne, to se stane. Budeš mít syna. Tečka. Vírou vůči té zvěsti zaujímáme binární postoj ANO – NE: buď věříme a řekneme amen, staň se vůle tvá a nebo řekneme ne, tomu nevěřím, to se nestane a pak Bůh řekne buď vůle tvá. Rozhovor anděla s Marií začíná netradičním pozdravem: „Raduj se, Boží milostí obdařená.“3 Po úvodním překvapení a zádumčivé reakci by Marina reakce šla popsat třemi diakritickými znaménky: Otazník, vykřičník a tečka. Tak totiž probíhal rozhovor Marie s Gabrielem poté, co slyšela Boží slova o své budoucnosti. Otazník, protože tomu nerozuměla a ptala se, jak se to stane; vykřičník, protože Boží slovo je mocnější než naše obavy; a tečka, protože k víře není třeba nic dodat. Bůh tu budoucnost uskuteční. Marie přijala Boží slovo o své budoucnosti vírou. Její víra má v sobě několik rozměrů4: (1) Mariina víra hledá hlubší porozumění Božímu slovu; její dotaz „Jak se to stane?“ v sobě na rozdíl od Zachariáše nenese pochybnost. Neříká, že se to nemůže stát, ale hledá porozumění Božímu slovu, chce pochopit, jak se může stát skutečností i v jejím životě. (2) Mariina víra přijímá Boží slovo; Boží vůli nikdy plně nepochopíme, a proto je potřeba udělat krok víry a přijmout ji. „Ať se mi stane podle tvého slova.“ (3) Mariina víra jedná souvisle; to znamená, že Marie žije a jedná podle toho, čemu věří. Věřit něčemu je první krok; žít podle toho je ale stejně důležité. Jinak jsou slova o naší víře právě tím: jen slova. (4) Marie vytrvává ve své víře. „Je jednoduché jednat v souladu se svou vírou den nebo dva. Je důležité a obtížné jednat v souladu se svou vírou celý život.“5 Vytrvalost osvědčí víru. Pročistí jí totiž ohněm zkoušek a těžkostí, po kterých zůstane jen čistá víra, která chválí Boha. (3) Víra Bez víry zní Boží slova o naší budoucnosti bláznivě a neuvěřitelně; nedávají žádný smysl a odporují naší zkušenosti. Je to však víra v Boha, který může učinit cokoliv řekne. Neexistuje nic, co by bylo Bohu nemožné. Anděl to Marii připomíná. Ta věta by ale šla přeložit dvěma způsoby a oba mají něco do sebe. Žádná věc není Bohu nemožná. Zde si dovolím krátký exkurz do řečtiny: „slovo“ a „věc“ se překládají stejným slovem (ῥῆμά). Bůh mluví a slovem tvoří realitu. Pokud Bůh může něco říct, je jedno, zda se bavíme o slovech nebo o věcech. Co Bůh může říct, to udělá. Není nic, co by Bůh nemohl říct. Nic není pro Boha mimo limit. Jen Bůh si může dovolit říct neplodné Alžbětě: budeš mít dítě a mladé dívce: budeš mít dítě. A to dítě bude ode mě. Bůh chce promlouvat a promlouvá dobro do naší budoucnosti. Nad naší minulostí řekl poslední slovo na kříži, kde za nás zemřel; budoucnost otevřel o tři dny později, když vstal z mrtvých. Dává nám svobodu pro teď a tady. Nechme ho do naší budoucnosti promlouvat, protože jeho slova znamenají život a svobodu a požehnání. Marie Boží slova přijala vírou: vírou usilovala o pochopení, přijetí, aplikaci a vytrvalost, aby se ta slova stala pevnou součástí jejího života. Marie uvěřila Bohu, že bude mít dítě. A ne ledajaké dítě, ale že její syn bude dlouho očekávaný Mesiáš, který zachrání lid. Dítě se bude jmenovat Ježíš. Když se dítě narodí, Marie nad ním toto jméno pronese a tak se stane Boží slovo skutečností. Jméno Ježíš (Jehošua יְהוֹשׁוּעַ) znamená Hospodin je spása6; a právě Boží Záchranář7 v tomto jménu přichází ke každému z nás. Bůh chce mezi námi, s námi, v nás a skrze nás jednat i v tomto adventním období. Advent je očekáváním na Boží příchod. Nechme jej nově přijít až k nám do srdcí a přivítejme jej s vírou, která chce porozumět, která chce přijmout, která chce aplikovat a vytrvat v Božím slovu pro naší budoucnost. Amen. 1Mareček, Petr. Evangelium podle Lukáše (Český ekumenický komentář k Novému zákonu), s. 68. 2Podle řeckého textu NA28; počítal jsem pouze slovesa z přímé řeči Gabriela. 3Je tam slovní hříčka: χαῖρε, κεχαριτωμένη (NA28). 4Srov. The Navarre Bible: Saint Luke’s Gospel, s. 32-33. 5The Navarre Bible: Saint Luke’s Gospel, s. 33. 6Heller, Jan. Výkladový slovník biblických jmen, s. 217. 7Srov. Flek, Alexandr. Parabible, s. 29.

Biblické odkazy: Luke 1:26-38

Více kázání od Kázání David Živor | Stáhnout Audio

Z Série: "Advent"

Sermon Notes