kázání

Jsme téměř na konci našeho putování za dobýváním země zaslíbené spolu s Jozuem. Dnes ve 14.kapitole začíná rozdělování země na západní straně Jordánu mezi devět a půl kmene. V Numeri Hospodin přikázal Mojžíšovi, aby rozdělení provedl losem. První místo na seznamu kmenů zaujímá Juda. Muži z kmene Juda vedli izraelské vojsko a jednalo se o největší a nejmocnější kmen, který se mohl chlubit více než 76 tisíci bojeschopných mužů. Izraelci obdrželi v kenaanské zemi tyto dědičné podíly: přidělili jim je dědičně kněz Eleazar a Jozue, syn Núnův, a představitelé rodů izraelských pokolení. Dědičný podíl, a to pro devět a půl pokolení, jim byl přidělen losem, jak přikázal Hospodin skrze Mojžíše. Jak přikázal Hospodin Mojžíšovi, tak Izraelci učinili, když rozdělovali zemi. Judovci přistoupili v Gilgálu k Jozuovi a Káleb, syn Kenazejce Jefuna, mu řekl: „Ty znáš rozhodnutí, o němž mluvil Hospodin v Kádeš-barneji k Mojžíšovi, muži Božímu, ohledně mne a tebe. Bylo mi čtyřicet let, když mě Mojžíš, služebník Hospodinův, vyslal z Kádeš-barneje, abych jako zvěd prošel zemí, a já jsem mu podal zprávu podle nejlepšího svědomí. Moji bratří, kteří táhli vzhůru se mnou, zavinili, že lid ztratil odvahu. Ale já jsem se cele oddal Hospodinu, svému Bohu. Onoho dne se zavázal Mojžíš přísahou: ‚Ano, země, na niž stoupla tvá noha, bude navěky patřit tobě a tvým synům jako dědičný podíl, neboť ses cele oddal Hospodinu, mému Bohu.‘ Nuže hle, Hospodin mě uchoval naživu, jak přislíbil. Čtyřicet pět let uplynulo od chvíle, co Hospodin takto promluvil k Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, je mi už osmdesát pět let. Ale ještě dnes jsem právě tak silný jako tenkrát, když mě Mojžíš vyslal. Moje síla je dnes stejná, jako byla tehdy, abych bojoval a vycházel a vcházel. Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin.“ Jozue mu požehnal a přidělil Chebrón jako dědičný podíl Kálebovi, synu Jefunovu. Proto patří Chebrón až dodnes jako dědičný podíl Kálebovi, synu Kenazejce Jefuna, poněvadž se cele oddal Hospodinu, Bohu Izraele. Předtím se Chebrón jmenoval Kirjat-arba (to je Město Arbovo); Arba byl největší člověk mezi Anákovci. A země žila v míru bez válek. Buďme věrní jako Káleb, tak můžeme nazvat dnešní kázání. Káleb byl mužem, který svého Boha věrně poslouchal a který mu důvěřoval. Nejvýrazněji to prokázal, když jako zvěd podal zprávu pravdivou a přitom i opřenou o důvěru v Boží pomoc. Káleb si zažádal u Jozueho o město Chebrón. Ačkoliv mu tehdy bylo již 85 let, jeho víra, odvaha a sila neochably. Toužil po dalších duchovních vítězstvích a obdržel Chebrón za své dědictví. Je až zarážející, že si Káleb řekl právě o Chebrón. Chebrón neoznačoval jen stejnojmenné město, ale také krajinu kolem. Toto město dobyl již dříve Jozue. Později ho dostali kněží, ale Káleb si podržel jako své dědictví oblast kolem. Káleb byl ušetřen rány, která stála život nevěřící zvědy před 45 lety. Byl uchován během putování pustinou a přežil několik válečných let v Kenaanu. Věděl, že Bůh ho nenechal naživu a neslíbil mu odměnu za jeho víru, aby ho nyní vydal na pospas Anákovi. A co jestli byli doopravdy obři? Nacházeli se v jeho zemi a on si je podrobí Boží silou. Stále se díval na věci očima víry, a nikoliv tak, jak se jevily. To bylo tajemství jeho neubývající síly a úžasného úspěchu. Nechystal se odpočinout si třebaže mu bylo již 85 let, dokud se nezmocní svého majetku. Káleb byl tehdy v mládí ochoten jít do bitvy proti silnějšímu nepříteli, protože měl odvahu počítat s Boží pomocí. Nechtěl se ohlížet zpátky do pouště, nesouhlasil s ostatními, kteří se nakonec do pouště vrátili. Pán Bůh je Bohem, který se dívá dopředu a totéž čeká i od svých služebníků. Pán Ježíš říkal: Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží. (Lk 9,62.) Káleb samozřejmě věděl o minulosti, ale nebyla mu zdrojem nářku či lítostivého vzpomínání. Byla mu dokladem Boží věrnosti a důvodem k nové naději. To je postoj Božího člověka. Tak má vypadat křesťan. Že prožíváme všelijaké těžkosti? Proč se tomu divíme? Vždyť o tom mluvil i Pán Ježíš Kristus. To patří k životu na této zemi. Před námi se ale otevírá nebe. To je naděje, která vyváží všechna strádání. To je naděje, za kterou je dobré jít. Kálebova věrnost byla odměněna. I my jsme někdy odměněni, myslím teď na Boží odměnu. Nebývá úměrná našemu přínosu pro Boží království, neodpovídá kvalitě našeho díla. Bývá Božím darem. Pán Bůh ji ovšem dává tam, kde vidí věrnost. Nejde mu ani tak o velké dílo, o úžasné skutky, o zástupy lidí získaných pro víru. Víc si cení věrné, trpělivé služby třeba jen jednomu dalšímu člověku. Nic z toho, co děláme, nevyváží míru Božích darů, které dostáváme. S Pánem Bohem není možné obchodovat. Ale on to od nás ani nečeká. Nečeká žádnou naši protislužbu. Čeká od nás, od věřících křesťanů, jediné: Věrnost. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným (1K 4,2.), píše apoštol Pavel do Korintu. Jsme Kristovi služebníci, správci Božích tajemství. Kéž našemu Bohu vždycky zachováme věrnost. Minulý týden jsme chválili Boha písní, kde se zpívá, že bez Boha nemáme nic a že bez Něj nemůžeme žít. Vzpomínám si na dvě situace v mém životě, kdy jsem sám stál před mými obry. První se týkala toho, abychom dostali byt tady v Řepích. Čekali jsme Elišku, neměli jsme nic našetřené a věděl jsem, že chci sloužit tady v Řepích spolu s Davidem. Byli jsme 6. v pořadí na byt, který se nabízel. Věřil jsem ale, že když nás Bůh tady povolává, tak se k tomu přizná a zařídí vše. Byli jsme věrní a byt jsme nakonec dostali. Druhá situace je z moji práce, kdy jedna vysoce postavená manažerka po mě hodně šlapala. Jednou jsem měl příležitost ji pěkně zavařit a všichni mě v tom povzbuzovali, abych to udělal. Věděl jsem, že tohle nechci řešit lidským způsobem a proto jsem do toho nešel. Věděl jsem, že práci dělám tak nejlépe, jak můžu, protože jsem ji dělal pro samotného Boha a proto mě nemůže na ničem potopit. Po čase se mi dostalo nejvyššího firemního vyznamenání, kterého lze zaměstnanec v mém postavení může dosáhnout. Co z těchto situací plyne? Buďme věrní Bohu, který se o nás postará. Ve 13. Verši čteme, že Jozue Kálebovi požehnal. A když Bůh žehná, tak to je něco! Vidíme, že z tohoto požehnání čerpají všichni lidi z Kálebova okolí. To všechno proto, že Káleb chtěl toto místo ne kvůli sobě, ale protože byl věrný Bohu a spoléhal na něj. A stejně tak i my můžeme čerpat z požehnání, které nám vydobyl sám Ježíš Kristus. Z tohoto požehnání můžeme žít nejen my, ale i lidé, kteří toto požehnání přijmou!

Biblické odkazy: Joshua 14:1-15

Více kázání od Kázání Martin Romančák | Stáhnout Audio

Z Série: "Jozue"

Sermon Notes