Kázání: “Církev” from David Živor

David Živor - 12.1.2020

Církev

Dnes je poslední den Aliančního týdne modliteb; tradice, která začala v Anglii roku 1846. Tehdy se tam setkaly církve z okolí, aby se lidé spolu modlili. Dnes je této tradici 173 let a církve v ní pokračují po celém světě, aby se lidé sjednotili na modlitbách za náš svět. Ne jinak je tomu i v naší republice. Věřím v sílu modlitby a o to víc v sílu společné modlitby. Říká se, že v jednotě je síla. Tam, kde se lidé sjednotí s Bohem na prosazování jeho vůle jeho způsobem, tam se dějí věci. Komenský, jehož kniha Obecná porada o nápravě věcí lidských letošní alianční týden modliteb inspirovala, nese varování a naději zároveň. Komenský řekl, že „Lidskost lidí není docela v pořádku, ale není docela ztracena. Existuje východisko, naděje.“1 Tou nadějí je Ježíš Kristus. A jednota s ním je tím východiskem. Dnešním tématem je Církev a její jednota. Jednota je totiž něco krásného, mocného a dobrého. Budeme k tomu číst dva texty: První oslavuje jednotu lidí před Bohem. Druhý je modlitbou Ježíše za své následovníky, aby vstoupili do Boží jednoty. Biblické texty: Ž 133; J 17,22-23 (B21) Ž 133: Davidova poutní píseň. Jak je to vzácné a jak příjemné, když bratři žijí spolu v jednotě! 2 Jak vzácný olej na hlavě, stékající po bradě – po bradě Áronově tekoucí, po jeho rouchu až po cíp. 3 Jak rosa z hory Hermonu sestupující na hory Sionu. Tam přece Hospodin požehnání udílí – život až navěky! J 17,22-23: Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. 23 Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě. Slyšeli jsme dvě krásné modlitby související s bratrskou jednotou Božího lidu. Jedna jí oslavuje a druhá jí vyprošuje. Jednu zpívá lid Bohu, když mu jde sloužit – totiž vydávat sebe sama Bohu všanc; druhou prosí Bůh za lid, když sestoupil, aby sloužil a vydal sebe sama všanc lidem.2 Sloužit a vydat se druhému je projevem lásky, která odráží Boží charakter. Žalm 133 patří mezi poutní písně; modlitby, které si židé pozpěvovali při výroční cestě do chrámu. Jednota, kterou opěvuje Žalm 133, je jednotou bratrského společenství. A to ne ledajakého, ale společenství Božího lidu; lidu, který patří Bohu; který Bůh vykoupil a kterému Bůh žehná. Takové jednotné společenství není samozřejmostí; je to něco vzácného – dokonce tak vzácného, že jej žalmista přirovnává k pomazání velekněze a k Božímu požehnání. To je jednota, za kterou Ježíš prosí Boha za své učedníky; tato prosba patří mezi jedna z jeho posledních slov. V Pochodni si velice vážíme vztahů a společenství, protože věříme, že právě společenství je důležitou hodnotou nejen pro lidský život, ale i pro následování Ježíše, ke kterému jsme voláni. Proto je společenství jednou z našich klíčových hodnot. Každý člověk touží někam patřit, být součástí něčeho většího a nebýt sám. Proto vznikají sítě vztahů, party, kluby a spolky. Věřím, že právě Církev je společenstvím, které nejlépe realizuje jednotu lidí s Bohem a mezi sebou navzájem; společenství, které je požehnáním a oslavou Boha; společenství, které je Kristovým tělem. (1) Dobré a krásné Žalm 133 patří mezi poutní písně; jsou to žalmy 120-134, které začínají nadpisem poutní píseň3. Doslova by se to dalo přeložit jako žalmy vystupování – tyto písně si pozpěvovali zbožní Židé, když šli (vystupovali na chrámovou horu) do Jeruzalémského chrámu na bohoslužbu. Během roku byly tři svátky, během kterých se měli ukázat v chrámu: Pesach (Velikonoce), Šavuot (Letnice) a Sukót (svátek stánků). Samotný žalm začíná slůvkem, které v českých překladech moc nevyniká: Hle!4 Žalmista ukazuje na něco hodného pozornosti; něco, čeho bychom si možná nevšimli; ukazuje na cosi neobvyklého, výjimečného. Upozornění tímto slůvkem ale také může vzbudit otázku: co je hodné pozornosti; co nevidím; čeho jsem si nevšiml? Co mi to leží přímo před očima a přesto o tom nevím? Je to dvojice otázek: Co je dobré a co je příjemné?5 Odpověď na ně následuje okamžitě: Je to společenství bratří v jednotě. Poutník na své pouti do Hospodinova domu vyznává, že neví, co je dobré a co krásné (příjemné). Svými otázkami formuluje dvě základní potřeby lidského života. Těmi jsou: vědět, co je dobré (jak činit dobro, jak jednat vlídně, co má hodnotu, význam a smysl) a co je krásné (co může člověka vnitřně uspokojit, pozdvihnout, naplnit a motivovat). … Pro člověka je dobré žít ve společenství bratří (nikoli soukromě zakoušet příjemné pocity). Hodnotu má pospolitost (soulad) Božího lidu.6 Citát prof. Hellera připomíná existenční rozměr otázek po dobru a kráse. Ze života nemusíme mít radost, pouze pokud bude (pouze) správný; radost budeme mít, když bude krásný, naplněný. Žalmista nám ukazuje, že to najdeme ve společenství Božího lidu. Nejde o to si to naplnění užívat soukromě, ale ve společenství. Společenství je tím, co Žalmista vyzdvihuje. Je ukazováno jako něco hodného pozornosti, vzácného, neobvyklého. Společenství je přirovnáno k požehnání a ke zdroji života. V posledku jde přeci o společenství s Bohem, který dává život. „Dobré je, že Hospodin je ten, kdo bratry sjednocuje tak, že mohou bydlet spolu. Hospodin má iniciativu, neboť nejde jen o vzájemné sjednocení (a už vůbec ne o stejný výraz, slova či myšlenky) bratrů, ale o společenství, shodu, svornost a jednotu s Hospodinem.“7 (2) Olej a rosa Společenství je přirovnáno k vzácnému oleji, který stéká po hlavě a k rose, která sestupuje z hory. Sestupující olej symbolizuje požehnání a sestupující rosa symbolizuje život. Sestupující Bůh nám dává obojí – jak požehnání, tak i život; uzdravuje a uschopňuje společenství svého lidu k tomu, aby bylo tím požehnáním a zdrojem života, o kterém píše žalmista. Tím Bohem sestupujícím se stal Ježíš Kristus. Sestoupil shůry, aby přinesl požehnání a život. Bratrské společenství je jako dobrý olej, který stéká po hlavě na vous. Nevím, jak to máte vy, ale zprvu jsem se neuměl ztotožnit s tímto obrazem. Představa toho, že vám na hlavu někdo vylije olej ve mě spíš evokuje rostoucí facky na rukách než radost a vděčnost. Jenže pak jsem začal číst symboliku a to, co olej znamenal v dobách minulých. Olej, v drtivé většině olivový, byl symbolem požehnání a bohatství. Používal se ke svícení, jako přísada do jídla, jako lék a pro pomazání mrtvých. Používal se ale také pro bohoslužebné účely – jako oběť Bohu a používal se také pro pomazání hlavy velekněží a králů.8 A právě pomazání hlavy velekněze je obraz, který měl žalmista na mysli. Pomazání hlavy bylo spojeno především s uvedením velekněze do úřadu. Velekněz byl byl pomazaný speciálním svatým olejem pomazání, jehož složení najdeme v knize Exodus: olivový olej, myrha, skořice, puškvorec a kasie.9 Takto pomazaný kněz byl posvěcený; byl svatý v Božích očích. Velekněz zastupoval lid před Bohem. Je dobré, když se za Vás někdo postaví, když jde do tuhého; tuto úlohu měl velekněz, stojící před Bohem jako zástupce lidu. Když olej stéká na vous velekněze, je to dobré a krásné, protože to znamená, že za chvíli se za vás někdo postaví před Boha. Když se Bůh díval na velekněze, viděl svatého muže – a lid byl schován za ním. Když byl velekněz svatý, Bůh žehnal lidu; když měl velekněz hřích, Bůh lid trestal. Všichni se schovali za jednoho. Jeden stál za všechny před Bohem. Tuto úlohu dokonale naplnil Ježíš Kristus. Kniha Židů ho označuje za velekněze dobra.10 Úkolem velekněze bylo přinášet oběti za hřích lidu a zprostředkovávat tak usmíření s Bohem. Jaká je to radost mít Ježíše jako velekněze, který se za nás přimlouvá před Boží tváří! Jeho předchůdci zemřeli, ale Ježíš žije. Ježíš je pravý a lepší velekněz. Druhým obrazem žalmisty, kterým popisuje společenství, je rosa sestupující z hory. Rosa znamená osvěžení, vodu, život. Rosa osvěžuje krajinu, zavlažuje rostliny a chrání před vedrem. Dává každému ránu čerstvě se nadechnout. Rosa sestupující z Hermonu (chrámové hory v Jeruzalémě) je Božím požehnáním všem lidem. Tato metafora nám připomíná, že zdroj života je u Hospodina (který sídlil v chrámu, a proto rosa sestupovala směrem od něj. „Podobně i déšť stéká do celého kraje a připadá tak k dobru všem, je obrazem onoho požehnání, kterého jsou v obecenství lidu Božího účastni všichni bez rozdílu.“11 Olej na Áronově vousu je požehnáním pro duchovní život, rosa pro ten fyzický. Boží péče zahrnuje celého člověka. Bůh si totiž nepřeje, aby lidé hynuli, ale aby nalezli život v Ježíši. „Neboť toto je vůle mého Otce, který mě poslal – aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život. A já ho vzkřísím v poslední den.“12 Bůh si přeje život. Přikazuje požehnání, které vede k živote navěky, jak končí tento žalm. Život, který nacházíme v harmonickém společenství v Bohem i lidmi, kde vládne nikoli uniformita, ale jednota. Sjednoceni s Bohem a sjednoceni spolu žijí dobře a krásně. Slova Ježíšovy modlitby z Janova evangelia jen podtrhují tuto myšlenku, když mluví o jednotě s Bohem a mezi lidmi: „Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.“13 Společenství má velkou cenu, protože není dobré, aby byl člověk sám. Byli jsme stvořeni jako vztahové bytosti a osamoceni trpíme. Následkem hříchu je, že se vztahy bortí a jsou těžké. Ale právě harmonické vztahy charakterizované jednotou jsou tím, co je před Bohem dobré a krásné. V takovém společenství můžeme nacházet život. 1Hábl, Jan; Bícová, Ráchel. Porada o nápravě: Průvodce ATM 2020, s. 2. 2Srov. Mk 10,45. 3‎שִׁ֥יר הַֽמַּעֲל֗וֹת 4‎הִנֵּ֣ה 5מה־טּ֭וֹב וּמַה־נָּעִ֑ים 6Heller, Jan; Prudký, Martin. Poutní písně, s. 145. 7Heller, Jan; Prudký, Martin. Poutní písně, s. 145. 8Srov. „Oil“ in Easton Bible dictionary. 9Srov. Ex 30,22-24. 10Srov. Žd 9,11a. 11Heller, Jan; Prudký, Martin. Poutní písně, s. 147. 12J 6,40. 13J 17,22-23.