Tady je několik poznámek k programu na EXIT Club, který jsme v pondělí měli. Ne všechno, co je v nich jsme řešili a ne na všechno, co v nich není jsme se dostali 🙂

Úvod

Dobrý večer milí přátelé a milí hosté, dnes jsem si pro vás připravil téma „Proč zrovna křesťanství, když je tu tolik jiných náboženství?“ Rád bych však, abych tu nemluvil jen já, ale abychom mohli společně diskutovat nad tímto zajímavým tématem, abychom společně vytvořili nějaký závěr, byť pravděpodobně každý sám pro sebe.

Na začátek bych rád uvedl, že jsem křesťan a že to zdůrazňuji jako svou výchozí pozici. Proto i můj pohled je křesťanský, založený na křesťanské teologii, a pokud hovořím o Bohu, myslím tím Boha křesťanského, Ježíše Krista.

Pokud jste příslušníky nějakých náboženských systémů, pokud vyznáváte nějaký světonázor, je dobré o tom na začátku vědět, abychom mohli hovořit objektivněji. Když si to nepřipustím, spíš budu zaujatý, než když si to přiznám a budu s tím počítat.

Zpět tedy k tématu, rád bych se zaměřil na výlučnost jednotlivých náboženství a na některé přístupy k nim. Každé náboženství o sobě říká, že právě ono je to jediné pravé. Každé si klade nárok na výlučnost.

Jak uchopit výlučnost?

V zásadě jsou v přístupu ke spáse v rámci náboženských skupin tři přístupy:

Exkluzivismus, který říká, že spása je možná pouze pro určitou skupinu a to v rámci jednoho náboženství, jednoho systému, nejlépe toho mého. V křesťanství to znamená, že spása je možná pouze pro ty, kdo uvěří a vyznají Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. „Pro mnoho lidí je těžko stravitelné, že křesťanská víra staví člověka před volbu. Před rozhodnutí, které by se dalo shrnout slovy buď a nebo. Není to fanatismus?“[1]

Inkluzivismus říká, že spása je pro všechny, ale v rámci jednoho náboženství. Spaseni budou všichni Kristovou obětí, protože je větší než si dokáže člověk představit. Spaseni budou anonymní křesťané[2] pro Kristovu oběť.

Poslední, dnes nejpopulárnější přístup je pluralismus. Ten tvrdí, že všechna náboženství mají jen část pravdy. Proto jsou jakýmisi cestami na jeden kopec, jímž je Bůh či spása. Populární obraz slepců, co osahávají slona. Pluralismus je možná na první pohled nejtolerantnější, avšak pokud vezmeme vážně různé náboženské proudy a jejich učení, přináší víc komplikací, než řešení.

Vymezení náboženství

Co je to náboženství? „Skoro lze říci: kolik badatelů, tolik definicí.“[3] Věda zabývající se náboženstvími se nazývá religionistika. K religionistice je několik možných přístupů, které odrážejí porozumění badatelů či jejich záměry. Vychází však z jejich přístupu k náboženství jako takovému. Když chceme mluvit o náboženství, je důležité mluvit z pozice religionistiky, která zkoumá náboženství a jeho projevy (později si ukážeme, jaké to jsou). Pokud ale chceme mluvit o zvěsti, obsahu náboženství, je to již úkol teologie (nauka o Bohu).

Je správné zkoumat náboženství a přitom některé vyznávat? Není to náhodou předpojatost – zkoumám ostatní, abych potvrdil správnost svého? Není zkoumání náboženství z pozice ateismu drzost? Je správné zkoumat náboženství jako teologové?

Teologie a religionistika

Karel Skalický ve své knize píše, že „dokud byla teologie jedinou vědou, která bez konkurence ovládala pole náboženských studií, nebyly velké potíže s definováním náboženství.“[4] Teolog se zamyslel nad tím, co je pravé křesťanství a vše, co se od toho odlišovalo, bylo špatné náboženství. Problém zde byl již v přístupu, protože takto badatelé hodnotili a nadřazovali některá náboženství nad jiná.

„Pro religionistu jsou všechna náboženství stejně zajímavá, protože všechna musí považovat za výtvor člověka, za projev jeho náboženského chování, aniž přitom smí popírat, že náboženství by byla zároveň i jakýmsi zjevováním, a tedy výtvorem Boha.“[5] Když se pak z religionistiky vytratil pojem Bůh, stala se z ní věda, která popírala a odsuzovala jakoukoliv formu náboženství.

Citace: Skalický, s. 23.

Co je to náboženství a odkud se vzalo?

Citece: Heller; Mrázek, s. 17-18.

Takto definované náboženství nám asi moc nepomůže, proto zkusme nějak roztřídit všemožné definice do několika kategorií: většina náboženství totiž popisuje vztah člověka k bohu nebo bohům. „V religionistice jde o vztah člověka, jeho postoj, přesvědčení, názor, ale i o akci a úsilí. Člověka v některých definicích nahrazuje společnost, třeba i náboženská.“[6] Z této definice však lze odstranit i slovo bůh, dostaneme se tedy o vztah člověka k něčemu, co jej přesahuje a na čem je závislý. Je to vyrovnání s tajemnou mocí. „V náboženství jde o vztah člověka (ať teoretický – v učení – , nebo praktický – v etice a kultu) k tomu, co má vůči němu roli boha.“[7]

Jak jsme již mohli zahlédnout, k náboženství lze přistupovat různě. Jde o to, zda badatel chápe náboženství jako relaci (vztah věřícího s Bohem) nebo jako projekci (iluze věřícího o Bohu). „Buď je bůh pro mne něco skutečného … a pak je i vztah skutečný, nebo je bůh pro mne jen iluze, projekce lidského nitra a lidských představ, pocitů či nesnází, pak ovšem ani náboženství není skutečný vztah, nýbrž také jen přelud, iluze vztahu.“[8]

Právě zde se dělí religionistika na náboženskou (soustředí se především na onu sílu, boha, a její projevy) a nenáboženskou či protináboženskou, která jakékoliv nadpřirozeno popírá. To, co lidé jako bohy uctívají (slunce, přírozu, moc, rozkoš, …), samozřejmě existuje, ale není to poslední skutečnost, poslední pravda, nejsou to bozi.

Na otázku odkud se tu náboženství vzalo, můžeme odpovědět několika způsoby. Biblická odpověď je jednoznačná: Bůh stvořil člověka a člověk zhřešil. Proto ve vzpouře proti Bohu uctívá své bohy. Bůh vložil lidem do srdce touhu po věčnosti (Kaz 3,11), proto hledají něco, co by je přesahovalo.

Pokud se podíváme do religionistických hypotéz po původu náboženství, nalezneme čtyři[9]:

1)      Předkritické pojetí říká, že všechna náboženství kromě křesťanství jsou výsledkem odvratu člověka od pravého Boha k modlám, a tedy projevem degenerace. Filosofové pak tvrdili, že prvé bohy stvořil lidský strach. Lidé se báli toho, co neuměli vysvětlit.

2)      Evoluční hypotéza říká, že náboženství je pozůstatek primitivního, předvědeckého období lidského vývoje, pozůstatek, který je nyní mezi vzdělanci překonán a časem bude překonán a odstraněn i v celém lidstvu. Základní chybou tohoto přístupu je premisa, že všechna náboženství jsou výsledkem „omylu“, z primitivního přístupu ke skutečnosti.

3)      Degenerativní hypotéza tvrdí, že původní náboženství byla monoteistická, později však zdegenerovala a lidé je začali přetvářet do primitivnějších systémů. Tato hypotéza byla populární mezi katolickými badateli. Jakoby obchází přes religionistiku zpět k výkladu prvních 11 kapitol Genese.

4)      Hellerova responzivní hypotéza je podobná: náboženství je odpověď na otázku po poslední pravdě, smyslu a ceně lidského života. „A právě tato otázka, poslední otázka, ať už je formulována jako otázka po smyslu, po cíli, po věčnosti či jinak, odděluje člověka od zvířete a zakládá jeho lidství. Ta otázka je jeho nejvlastnější a nejvnitřnější břemeno. … Aby s ní mohl žít, potřebuje na ni odpověď“[10] Tato hypotéza se nesnaží vysvětlit, jak náboženství vzniklo původně, ale vysvětluje, jak vzniká stále znovu.

Náboženství a lidská religiozita

Podle výše uvedené definice je „nejvlastnější příčinou náboženství právě lidská potřeba mít svou vlastní odpověď na poslední otázku a být tak zajištěn proti nesmyslnosti života ústícího do smrti.“[11] V tomto duchu je zde tedy univerzální lidská potřeba, které budeme říkat religiozita, náboženskost. Náboženství pak budeme používat pro konkrétní proud či systém.

Skalický říká, že náboženství je to, co naplňuje lidskou náboženskou potřebu, která má následující složky:

Potřeba zaštítěnosti a jistoty (a z ní vyplývající rity na odvrácení hrozby zla, což vede k jistotě), potřeba nadvlády (nad přírodou, nad společností; tato potřeba vedla i k opravňování některých společenských institucí, jako např. kult osobnosti – císaře, v nedávné minulosti např. Stalina)[12], potřeba předvídání budoucích událostí, potřeba orientace (její součástí je i dříve zmíněná potřeba předvídat budoucnost. Potřeba orientace ve vesmíru, ve společnosti, v sobě samých. „Jde o potřebu vědět, „jak se věci mají“, jaké je postavení člověka ve světě, jak v něm má jednat a jakými pravidly se má řídit.“[13]), potřeba spásy či osvobození (je přítomna a bohatě doložena ve všech náboženských i protináboženských systémech), potřeba zneškodnit ničivou hltavost času (jež je vlastně součástí potřeby spasení), potřeba nesmrtelnosti, potřeba očištění („má jeden cíl: osvobodit člověka od tíživého břemene viny, která ho drtí“[14]), potřeba spravedlnosti a potřeba sebepokračování či sebepřesahování.

Výše však není uvedena potřeba Boha. Všechny výše uvedené potřeby však mohou k potřebě Boha směřovat, nekryjí se však s touto potřebou úplně. Člověk může hledat Boha jako toho, kdo naplní jeho potřeby, potřeba Boha je zde však druhotná. „Avšak všechny tyto potřeby mohou hledat své uspokojení i mimo osobního a přesažného Boha, jak jsme již shora naznačili. Náboženská potřeba a potřeba boha se tudíž nekryjí úplně: náboženská potřeba je složitá, neboť se do ní sbíhají všechny ty potřeby, které jsme shora uvedli. Potřeba boha však není výsledkem jejich splynutí či souhrnu, protože všechny, uvažovány každá sama o sobě, se mohou bez víry v přesažného a osobního Boha obejít. Tato víra tudíž, která je tak charakteristická pro náboženskou skutečnost, musí mít svůj vlastní zdroj.“[15]

Skalický je přesvědčen, že „tento zdroj tkví v potřebě či snad lépe řečeno v požadavku smyslu“[16], jehož zdroj vidí v existenciální úzkosti. Jen existenciální úzkost totiž v člověku vyvolá takovou úzkost, jejímž výsledkem je otázka po smyslu lidské existence ve světě. „Existenciální úzkost je vždy spojena s probuzením potřeby smyslu.“[17] Tato potřeba smyslu, potřeba záruky smyslu, je personifikována do osoby Boha. Náboženská personifikace vyvěrá z lidského srdce.

Skalický poukazuje na posun bádání z počáteční „ateistické“ pozice na pozici, kdy se skutečně zajímá o náboženské chování lidí a náboženství jako taková. Již se nejedná o vědu, která má dokázat nepravdivost náboženství. Dále upozorňuje na nebezpečí funkcionalistického přístupu k religionistice, který se ve skutečnosti nezajímá o náboženství jako takové, o jeho původ ani o ideu Boha, ale o jeho komerční či politické využití.

Typy náboženských systémů

Monotheismus – jediný bůh

Polytheismus – více bohů

Pantheismus – všechno je bůh

Pluralismus – všechny cesty vedou k bohu

Atheismus – není bůh

Agnosticismus – boha nelze poznat

Deismus – bůh jako hodinář

Náboženskost je antropologická konstanta

Responzivní hypotéza vzniku náboženství říká, že „náboženství vznikají jako ohlas lidské potřeby mít svou odpověď na poslední otázku. Ta se v lidském nitru ozývá stále znovu a znovu, i když je podle historických okolností formulována vždy nově a jinak. Otázka sama však patří k podstatě lidství, je trvalou složkou naší existence. A s ní je trvalou složkou i potřeba odpovědi.“[18]

Tato lidská potřeba čili náboženskost je vlastní příčina toho, proč stále vznikají různá nová náboženství. Není rozhodující, jak se při tom člověk vyjadřuje, mluví o bozích, hodnotách, idejích, všelidské odpovědnosti či o něčem jiném. Důležité je, že svou odpovědí vyjadřuje vztah k úběžníku, od něhož zpětně hodnotí a utváří svůj život. Proto „náboženskost“ trvá i tam, kde různá náboženství pomíjejí a zanikají, ba i tam, kde se vyhlašuje, že „náboženství obecně“ pomíjí a zaniká, a přitom se ovšem neví či nechce vědět, že do jeho role vstupují nové jevy a proudy. Náboženskost je trvalá antropologická konstanta.[19]

Typy náboženských postojů

Útěk: Jak se s touto otázkou může člověk vyrovnat, „Člověk má řadu možností. Nejoblíbenější a nejpohodlnější z nich je utéci před otázkou do živočišné, animální roviny, zakázat si reflexi, dát se co možno cele vyplnit zážitkem okamžiku a tak jakoby suspendovat své lidství.“[20] Profesor Heller pak ale upozorňuje na to, že pokud lidé řeší své vnitřní problémy tímto podlidským způsobem, redukuje své lidství na živočišnost, což se pak také negativně odráží do mezilidských vztahů.

Religiózní: člověk očekává odpověď ze zásvětna. Očekává pomoc shora, od bohů.

Kryptoreligiózní: my máme poslední pravdu, jsme vlastníci pravdy. Jsou skrytě náboženští, ani o tom třeba neví. Charakterizuje je hotová odpověď a sebevědomí těch, kdo se často projevují dogmatickou nesnášenlivostí. Například militantní ateisté. Takové systémy však nebývají oblíbené ani přesvědčivé, a proto jsou vnitřně málo nebezpečné.

Parareligiózní čili nevlastně náboženští. Hotovou odpověď sice nemáme, ale jsme přesvědčeni, že se k ní dopracujeme. K pravdě dojdeme sami, bez jakékoliv pomoci ze zásvětna, transcendentna. Tato skupina lidí má za svůj úkol analyzovat imanentno, ale na existenciální otázky se jí odpovídat nechce.

Lidské cesty za Bohem[21]

1)      Mystika: „mystik se uzavírá vůči vnějším vlivům a popudům a soustřeďuje se na vnitřní život, na hodnoty, které nepřijímá smysly. Odvrací se od mnohosti k jedinému.“[22] Mystika má dva stupně: (1) via purgativa – očištění od roztěkanosti, mnohosti jevů a (2) via illuminativa – meditace, soustředění se nad biblickým textem, mystickým spisem nebo zastávkami křížové cesty. Mystiku je třeba odlišovat od proroctví a davové psychózy. Mystika katolická (soustředěna převážně na trpícího Krista), pravoslavná (soustředění na Krista v jeho slávě), východní (se chce zbavit všech představ), židovská (silně spekulativní, žije jakoby stále v přítomnosti celého biblického světa), okultní (vybírá si ze všeho něco; silně elektická a málo ukázněná). Citace: Heller, mrázek, s. 256.

2)      Askeze: zdrženlivost, ukázněnost, cvičení, trénink. Myšlenkovým podkladem je dualismus duše a těla. Askezí člověk vítězí nad hmotou a soustředí se na ducha. Typy askeze: (1) oběť – člověk se vzdává něčeho, na co má právo a věnuje to jako oběť Bohu; (2) klášterní komunity – zde se praktikuje skupinově, kvůli lepší soustředěnosti mnichů na mystiku, zde je askeze přísně podřízena náboženskému cíli; (3) Indická askeze je nejpřísnější; např. džinisté, kteří se krutě postí, rok chodí úplně nazí a nesmí odhánět hmyz ze svého těla. Cíl této askeze není náboženský, ale magický. Je to síla, před kterou se strachy třesou sami bohové.

3)      Pověra a magie: (1) pověra je názor, pravidlo nebo praktika, která není dostatečně odůvodněná, ale slouží k předcházení nepřízni, závisti či trestům ze strany nadlidských bytostí. (2) magie chce aktivně působit a užívat své moci. Magie je snaha dosahovat vlastních cílů ovládáním transcendentálních bytostí a sil, a to znalostmi, obřady a mocnými předměty.

4)      Náboženská spekulace: odmytologizování; vysvětlení jevu je nahrazeno vysvětlením jiným, postupně je vytlačováno filosofií a vědou. Další možnost je zvěstné přeznačení, tj. teologizaci mýtů a legend, tradic, …

Náboženství jako zdroj konfliktu

Rád bych se ještě pozastavil nad otázkou konfliktu. Není právě exkluzivní postoj většiny náboženství ke spáse zdrojem konfliktů? Může být náboženství zdrojem násilí? Jak je to s fanatiky?

K otázce fanatiků bych rád odkázal na myšlenku Timothy Kellera, který říká, že fanatik jedná tak, jak jedná právě proto, že nevěří dost. Protože si nedovede představit Boží vládu, to, že Bůh nastolí své království svou cestou, začne jej budovat sám. Pak je to ovšem jeho špatný výklad své víry a jeho dobrý úmysl, jak jej uvést do praxe. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Tři postoje náboženské snášenlivosti[23]:

1)      Vyšší pravda neexistuje – „snášenlivost“ je pak sice dalekosáhlá, ale vlastně jen zdánlivá. Ve skutečnosti jde o lhostejnost, která je příznačná pro útěk do subreligiózní roviny.

2)      Vyšší pravda existuje a je totožná s mým nebo naším názorem, my jsme její vlastníci – z toho ovšem vyplývá nesnášenlivost, ať větší nebo menší, třeba tlumená mocensko-taktickými ohledy.

3)      Vyšší pravda existuje, ale my ji nemáme, ona má nás. Pravdu poznáváme i zastáváme vždy nedokonale. Proto způsob, jakým ji vidíme my sami, nesmíme druhým vnucovat. Můžeme se jen snažit vystavit je působení Pravdy samé, která jediná a ze své iniciativy může je i nás přivést k hlubšímu poznání. Takové pojetí není ani lhostejné, ani násilné, nýbrž chce dbát – u sebe i u ostatních – toho, k čemu nás Pravda sama volá a zavazuje. To je počátek pravé, nelhostejné snášenlivosti.

Jedinečnost křesťanství

Na otázku je-li křesťanství náboženství, stará doba odpoví, že křesťanství je pravé náboženství (vera religio), pravý a správný způsob uctívání Boha a všecka ostatní náboženství jsou falešná. … Zlom přichází až u osvícenců: křesťanství je nejdokonalejší náboženství, ostatní jsou méně vyvinutá. … Až teprve dialektická teologie si uvědomuje, že slovo náboženství dnes označuje pro velkou většinu lidí lidský výtvor, a proto říká: Křesťanství není náboženství.[24]

Křesťanství není náboženství. To znamená (z pozice dialektické teologie) následující:

1)      Může dát za pravdu Fuerbachovi a jeho následovníkům, když říkají, že náboženství jak se mu dnes obecně rozumí, je sebepromítnutí člověka a jeho tužeb. Interpretuje tak křesťanství jako nenáboženské, dokonce protináboženské, ve smyslu „protimodlářské“.

2)      Může dát za pravdu moderním religionistům-fenomenologům, podle kterých neexistuje obecné náboženství, nýbrž vždy jen určitá náboženství jako konkrétní historické jevy.

3)      Může pojmout všechna náboženství jako projev lidského sebevzdálení od Boha, ba jako projev lidského vzdoru proti Bohu (Karl Barth). Tento vzdor je nevěřícímu[25] člověku vlastní.

Námitky proti stanovisku dialektické teologie jsou také tři:

1)      Křesťanství je v očích nevěrců náboženství, ať si jako křesťané říkáme, co chceme. Pokládají je za vymyšlené lidmi stejně jako kterékoli jiné náboženství a křesťanský Bůh je jim lidský výtvor jako kterákoliv modla. Že z evangelia mluví živý Bůh, to je výpověď víry. To ovšem neznamená, že bychom museli přijmout terminologii svých odpůrců a zařadit křesťanství bez dalšího do kategorie náboženství. Je třeba dávat si pozor na různost výkladu pojmů!

2)      Odmítnutí obecné kategorie náboženství bývá často kritizováno. Zde je namístě podotknout, že jako první s tímto pojmem přišli fenomenologové. Je pravda, že za náboženstvími je společný náboženský postoj, postulát, předpoklad či potřeba. To však bylo vysvětleno zavedením kategorie náboženskosti (religiozity).

3)      Zjevní pravého Boha nezačíná v Kristu, ale mnohem dřív. Nový zákon navazuje na Starý a ten zase na řadu staroorientálních motivů. Bůh se přeci dával poznat už před Kristem, od počátku. Tato námitka však odpadá, když přijmeme učení o Kristově preexistenci (J 1,1-5).

V čem se křesťanství jeví jako náboženství?

Je křesťanství náboženstvím? Je i není. Fenomenologicky – tím, jak se jeví – je, obsahově – tím, co opravdu je – není.

Taková odpověď má své důvody. Křesťanství se navenek musí jevit jako náboženství, protože užívá projevy typické pro ta náboženství, v jejichž sousedství vznikalo a od nichž se vnitřním zápasem odlišovalo. Jsou to třeba modlitba, oběť (ať konkrétní či symbolická), svátostné hody, různé obřady a observance. Řadu těchto forem křesťanství nejen převzalo, nýbrž i výrazně upravilo a obsahově přeznačilo.[26]

Náboženská podoba křesťanství není nedostatek, ale vnitřní nutnost. Je jakousi obdobou Kristova lidství. Stejně tak lze analogicky aplikovat tento příměr na Písmo: pro lidi nevěřící je pouhou knihou, pro věřící je to kniha, skrze kterou ve víře mluví Bůh. Víra je zde nosný prvek a základní předpoklad (pro odmítnutí náboženství).

V čem křesťanství není náboženství?

Obsahově křesťanství není náboženství, ale dílo Boží, ovoce Slova a Ducha, jež nepřichází z lidského nitra.

Není to destilát lidské přírodnosti ani souhrn mravního jádra lidských dějin či osobních zkušeností, nýbrž oslovení zvenčí, z jiného rozměru, obrazně vyjádřeno shůry. Toto rozpoznání je ovšem tajemstvím víry. Dodnes nás zvěst Písma a dílo Kristovo nejen oslovuje, nýbrž i proměňuje a osvobozuje od strachu o sebe sama. A právě se strachem o sebe sama souvisí lidská potřeba náboženství, čili náboženskost: všecka ostatní učení a náboženství osvobozují člověka jen od toho, co má nebo o čem se domnívá, že má. Třeba i od touhy mít, která ho trápí. To je značně hluboký stupeň vysvobození. Ale jeho poslední motiv je zase vlastní já, které se chce zbavit svého vlastního trápení, takže stále nejde o osvobození konečné. Křesťanství je tak radikální, že osvobozuje i od zájmu o sebe sama, pro Boha a bližního. Jinak řečeno: středem zájmu křesťana, člověka opravdu vysvobozeného, není ani jeho já, nai jeho dnešek ani zítřek (o to vše se podle zaslíbení Páně starat nemusí, protože mu to bude dojista přidáno – Mt 6,33), nýbrž boží vůle a boží láska, v níž jej Bůh posílá k bližnímu. To je teprve konec náboženství i náboženskosti a začátek nového, kristovského lidství. Jen tímto postojem – pouze na vlastní a ne na cizí účet – lze ukazovat, že křesťanství není jen jedno z mnoha náboženství, která zplodil strach.[27]

Křesťanství a dějinný proces

„V dějinách však bylo křesťanství stále znovu „znáboženšťováno“, tj. klesalo na úroveň náboženství a stávalo se pouhým nástrojem kompenzace lidských potřeb. Nebylo to náhodou: i křesťané jsou hříšníci, sice ospravedlnění, ale nikoli neomylní a dokonalí. A tak leckdy zaměňovali jádro za slupku a formu za obsah.“[28] Tomu se v tomto věku zabránit nedá.

Znáboženštělé podoby křesťanství ovšem pomíjejí, i když je posvěcuje staletá tradice. Těm, kdo ztotožnili křesťanství s jednou z jeho historických podob, to pochopitelně připadá, jako by pomíjelo křesťanství. To proto, že nepostihli záměr hry a ulpěli na kulisách a kostýmech. Nechápou, že slunce Slova nezhaslo, jen ho načas zastínil mrak dobového nánosu či lidských nálezků, jak říkali naši otcové. Víme-li to, nemusíme se o boží moc, o boží Slovo ani o církev bát. Každý strach je projevem nedůvěry. Jde jen o to, nepodílíme-li se sami na onom nánosu, který musí být odplaven, zdali jsme se s ním neztotožnili a nepřiložili srdce k němu – namísto k Slovu samotnému.[29]

Závěr

Křesťanství je tedy boží odpověď na onu všelidskou otázku, do níž Bůh člověka postavil, když jej stvořil. Ale i tuto boží odpověď, která jde proti našim očekáváním a našim tužbám čili náboženstvím, slabikují a koktají lidská ústa, hlásají ji a předávají lidé velice nedokonalí, poskvrnění hříchem. Rozeznat v jejich koktání boží hlas, boží odpověď, to je vždy dar Ducha svatého.

Budeme si tedy musit nechat líbit, když nás ostatní budou zahrnovat do náboženství a vytýkat nám, co kdy kde které náboženství zavinilo. Nemáme paklíč, kterým bychom lidem sami otevřeli oči i brán do království. Ale víme o tom, klíče pekla i smrti, života i naděje, a tak smíme svědčit – „orat“ – v naději (1K 9,10).[30]

 

 

 

Literatura

Beňa, David. Religionistika: Poznámky k přednáškám na ETS. Interní materiál ETS, 2009-2010.

D´Souza, Dinesh. Křesťanství a ateismus úplně jinak: Skvělé křesťanství, aneb co je na křesťanství tak úžasného? Praha: Ideál, 2009.

Dawkins, Richard. The God Delusion. London: Transworld publishers, 2006.

Heller, Jan; Mrázek, Milan. Nástin religioniostiky. Praha: Kalich, 2004.

Keller, Timothy. Proč Bůh?: Rozumové důvody pro víru v Boha ve věku skepticismu. Praha; Kroměříž: Triton, 2011. s. 33-52.

Keller, Timothy. The Reason for God: Discussion Guide. Grand Rapids, MI: Zondervan, 2010.

Novák, David. „Proč zrovna křesťanství, když je tolik jiných náboženství?“ Praha, 2006. Přednáška na [http://www.cb.cz/novak/system/files/krestanstvi_a_jina_nabozenstvi.doc], citováno 8.8.2011.

Skalický, Karel. Po stopách neznámého Boha: Náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání. Praha: Aula, 1994.

Živor, David. „Muslimské bratrstvo, Hamás a terorismus: referát na radikální náboženská hnutí v rámci Islámu“ Praha, 2011. Esej pro ETS.

Živor, David. „Po stopách neznámého Boha: Reflexe nad knihou Karla Skalického“ Praha, 2010. Esej pro ETS, dostupné na [https://www.sugarsync.com/pf/D6868418_7405031_66775], citováno 25.8.2011.