Effatha
Uzdravení hluchoněmého pohana (Mk 7,31-37)
(1) Ježíšovo putování
Ježíš stále putuje méně obvyklými cestami, potkává lidi a ztělesňuje jejich naději na vysvobození z jejich trápení. Dnes se ještě nějakou chvilku zdržíme společně s Ježíšem na pohanském území. „Marek pokračuje v cestě přes pohanská území živým vyprávěním o uzdravení hluchoněmého.“1
Minulou neděli Ježíš pomohl Syrofeničance, když uzdravil její malé děvčátko na pokraji smrti. Boží království zasáhlo i na území pohanů. Boží spása je otevřená i pro nežidy; náruč Církve pro každého. „Tak pohanská žena i její nemocné dítě byly zbaveny svého trápení. Kdyby teď Marek přidal ještě příběh o tom, jak byl vyléčen pohanský muž, mohl by tím hezky ilustrovat, že spása je určena pro celou lidskou rodinu.“2
Ježíš je Kristus, syn Boží, který přináší nový věk. Věk Mesiáše, ve kterém jsou přemáhány nemoci, utrpení i sama smrt. S lidmi komunikuje jejich jazykem. Přináší naději a osvobození. Ježíšovy mocné činy jsou ozvěnou moci, která je spojena s jeho slovy o Božím království. Hluchý slyší a němý mluví: nezní to jako naděje pro každého?
Ježíš odešel na pohanské území, aby si odpočinul. Není tam tak známý – nebo si to alespoň myslel. Ježíšovi se však ani na pohanském území nedaří utajit svou přítomnost, a proto za ním začínají chodit lidé.
Posledně to byla žena s nemocnou dcerkou, kterou drsně odpálkoval. Ale ona se nedala a připomenula mu šíři jeho poslání. Boží milosrdenství je tu pro všechny, i pro ty za hranicemi naší vůle. Toto uzdravení ale přitahuje pozornost a tak se rozhodne vrátit domů. Podívejme se na to, co se Ježíši přihodilo po cestě.
Biblický text: Mk 7,31-37
Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. 32 Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. 33 Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, 34 vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: “Effatha”, což znamená ‘otevři se!’ 35 I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. 36 Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. 37 Nadmíru se divili a říkali: “Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.”
Další putování předjímá změnu scény a další příběh. Už ale ta cesta, po které se Ježíš vrací je prapodivná – z Týru do Sidónu a pak přes Dekapolis zpět ke Galilejskému jezeru. Je to jako kdybyste cestovali z Olomouce do Ostravy přes Prahu, České Budějovice a Brno. Je to mnohem delší cesta a ještě k tomu na pohanském území.
O Dekapoli (Desetiměstí) jsme už slyšeli dříve. Bylo to právě tam, kde Ježíš nedávno osvobodil posedlého3 ze spárů zlých duchů. Ten pak rozhlašoval po celém kraji „jak veliké věci mu učinil Ježíš.“4 „Ježíš se nejprve stává na pohanských územích známým a následně tam koná mocné skutky. … Ježíš je nejprve zvěstován, ale víra vzniká až na základě přímého kontaktu.“5
(2) Effatha
To hlavní z dnešního příběhu však začíná právě teď: K Ježíši najednou přivedou hluchého a špatně mluvícího člověka a naléhají na něj, aby na něj vložil ruce. Můžeme si vzpomenout na příběh uzdravení ochrnutého člověka, kterého jeho přátelé přinesli za Ježíšem. „Tady to také byla víra jeho přátel, která přivedla hluchoněmého k Ježíši.“6
K Ježíši přivádí postiženého, který je hluchý a špatně mluví. Nebo je hluchoněmý? Slovo, které popisuje stav toho člověka může znamenat i to, že je hloupý, dutý, blbý. Při práci se slovníkem to není až tak jasné, ale z kontextu vyplývá, že se jedná o hluchého člověka se závažnou vadou řeči. Proto za něj jeho přátelé prosí, aby na něj Ježíš „vložil ruce“ – uzdravil ho.
Postižení tohoto člověka a jeho následné uzdravení odkazuje k Bohu. „Ježíš, stejně jako Hospodin, má moc nad sluchem i schopností mluvit.“7Můžeme si zde připomenout vyprávění knihy Exodus, kdese Mojžíš dohadoval s Hospodinem ohledně svého poslání – vymlouval se na svou vadu řeči. Hospodin mu odpověděl následující: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?“8
„Izaiáš předpověděl, že Mesiáš rozváže jazyk němých, když přijde.“9 „Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat.”10
Jaktedy zareagoval Ježíš na prosbu jeho přátel, aby na něj vložil ruce? „Ježíš se dotýká postižených orgánů, plive a s hlubokým povzdechem vzhlíží k nebi. Cokoli z toho mohlo muže uzdravit, ale skutečné uzdravení přichází až s Ježíšovým autoritativním slovem.“11Ježíšovo počínání mohlo působit jako počínání tehdy běžných kouzelníků a léčitelů, protože ti také dělali nejrůznější tajemné rituály a pronášeli nesrozumitelná zaříkadla. V Ježíšově počínání ale nebylo nic magického. Ježíš „promluvil“ řečí, které mohl rozumět i hluchoněmý.
„Ježíš mluví řečí těla, je to tichý rituál. Své prsty klade do jeho hluchých uší, jako by tam opatrně hledal průchod. Potom vezme slinu z orgánu řeči – vlastního jazyka – a přenese ji na jazyk toho muže.“12 Pak mu svým slovem otevřel uši a rozvázal jazyk. Marek nám slovo Effatha překládá, aby nepůsobilo tajemně.
„Marek zdůrazňuje, že Ježíš měl s mužem osobní kontakt, stejně jako s mnoha lidmi, které uzdravil. Ježíš očividně udělal to, co pomohlo věřit tomu muži.“13 „Na rozdíl od jiných uzdravení užívá Ježíš fyzického kontaktu, aby uzdravil toho muže. Uzdravení zjevuje nejen Ježíšovu moc, ale také mu to otevírá možnost konfrontovat své učedníky slovem i skutkem s problémem jejich duchovní slepoty a hluchoty.“14
Příběh o uzdravení končí Markovou zprávou, že náš muž opravdu získal sluch a schopnost mluvit Ježíšovým zásahem. Jeho počínání končí příkazem mlčenlivosti pro všechny, kdo toho byli svědky. „Další příkaz udržet zázrak v tajnosti zůstal nevyslyšen.“15 Tady se ale Ježíšovi opět nedaří, protože „Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali.“16 „Nemohlo zůstat skryto, že Ježíš úžasným způsobem napravuje porušené stvoření.“17
„Dobře všecko učinil“ – to jsou slova, která se nesou davem a zpráva se šíří velmi rychle. Ježíš se nachází v obtížném konfliktu, ve kterém je ve skrývání tohoto zázraku „bezmocný“. Bezmocný proto, že na rozdíl od celého stvoření nemá moc nad lidskou svobodou:
Obtížné konflikty … nejsou s démony, protože Ježíš má od Boha autoritu je zničit. Ježíš nezápasí ani s přírodou, protože má moc i nad ní. Obtížné konflikty vyvstávají s lidmi, protože nad nimi Ježíš nemá žádnou moc; lidé se rozhodují a nic je nemůže nutit … Ježíš může úspěšně přikázat hluchoněmému, aby mluvil, ale nemůže jej donutit mlčet před ostatními. Navíc ani nemůže donutit své učedníky, aby mu rozuměli, ani autority, aby jej nechaly na pokoji.18
Zpráva davu však může také připomínat Hospodinovo hodnocení svého stvoření, kdy poté, co se na něj podíval, řekl, že je to dobré19. „Veškeré Boží skutky stvoření jsou dokonalé a stejně tak i zjevení moci jeho Syna.“20
„I hluchým dává sluch a němým řeč.“21 Zvěst o tom, co Ježíš učinil se šířila jak blesk a lidé žasli. To, co hlásali, doslova kázali22, kolem sebe je odkazem na Boží dobré stvořitelské dílo a komentář těchto událostí. „Přestože je to ohromovalo, nebyli s to udělat rovnítko mezi Ježíšem a Bohem; jenom zjevení a víra to můžou udělat.“23
(3) Hluší, natvrdlí a špatně mluvící
Jaké je poselství našeho příběhu? Ježíš je Kristus, syn Boží. Je to Mesiáš, který navrací hluchým sluch, němým řeč, slepým zrak a chromým svobodu pohybu. Když se toto začne dít, předpovídal Izaiáš, začne nový věk spásy. Přijde Boží Mesiáš a nastolí Boží vládu i na tomto světě. „Jsou to ale pohané, kdo to jako první vysloví … zatímco učedníci jsou v této části evangelia popisováni jako zmatení, nechápající, „hluší“, „slepí“ a se „zatvrzelým srdcem“.“24
Ježíšova komunikace byla srozumitelná. Svým jednáním s hluchoněmým vstupuje do jeho světa, aby mu předal poselství o tom, co se pro něj chystá udělat jazykem, který chápe. Stejně tak je srozumitelná i Markova zpráva v evangeliu. Aramejské slovo Effatha svým čtenářům překládá, aby bylo srozumitelné a oni chápali, co Ježíš řekl.
Evangelium je dobrá zpráva, která přináší naději, má za sebou moc Mesiáše. I přesto ale narážíme na nepochopení v řadách jak Církve, tak i lidí kolem ní. Mesiáš je totiž obestřen tajemstvím, které nám naznačuje Marek. Tajemstvím, kterým pronikne pouze Boží zjevení směrem k nám a naše víra směrem k Bohu. Mesiáš je Mesiášem skrytým, který se nám musí zjevit, abychom jej zahlédli. A my mu musíme věřit, abychom jej přijali.
Zároveň je v našem příběhu dosti ostře vykreslen kontrast mezi radostným přijetím Ježíše u pohanů a odmítnutím v jeho domovině. Přijetím a „správnou reakcí“ pohanů a nepochopením a natvrdlostí jeho učedníků. Ti by šli popsat jako „hluší“ vůči tomu, co se kolem nich děje a kdo je Ježíš.
(4) Slyšící a mluvící Církev
Jakou roli hrajeme v tomto vyprávění my jako Církev? Jakou roli hraje společenství proměněných lidí, kteří jsou světlem „dobré zprávy“ o Ježíši Kristu a proto pomáhají a obnovují své město? A jak se k tomu vztahuje hluchota, němota a přátelé? Pokusím se nastínit odpověď, ale tu si budete muset vybojovat sami.
„Tento text je významný, protože předjímá Ježíšovo otevření duchovních uší svých učedníků.“25 Je to Ježíš sám, kdo otevírá uši hluchých učedníků, aby mohli slyšet. Troufám si říci, že takové „odhlušení“ potřebuje každý z nás pravidelně. My totiž můžeme být hluší vůči bohu a jeho hlasu.
Kdosi přirovnal čtení Bible k poslouchání Božího hlasu. Ten můžeme slyšet i jinými způsoby, ale věřím, že četbou Bible si vytváříme možnost, jak k nám může Bůh promlouvat. Vírou a poslušností pak přijímáme nejen Boží promluvy k nám, ale také Boží požehnání. Církev jako společenství Božího lidu je hluchá, když nenaslouchá Bohu; a je také hluchá vůči světu, když neposlouchá jeho bolesti a uzavírá se do ghetta. Když Církev nenese svědectví evangelia, přestává být církví.
Jak se může projevit němota? Když mlčíme, když máme mluvit. Když Církev nesvědčí o svém Pánu, Ježíši Mesiáši, je němá. Když mlčí, když se děje bezpráví, je němá. A když mlčí a tiše přihlíží ničení, zkáze a destrukci, je němá. Nemůžeme však mluvit, když nemáme co říct. A je velkou bolestí Církve, když kolikrát chce svědčit o Bohu a nemá co říct. Církev, která chce svědčit o Bohu, kterého vlastně nezná; a namísto hlásání radostné zvěsti zastydle blekotá a snaží se uhájit alespoň nějakou pozici, kterou má.
Ještě zmíním víru přátel. Byli to přátelé, kdo ve druhé kapitole přinesl ochrnutého k Ježíši. Byla to víra přátel, kdo přivedli k Ježíši hluchoněmého. I my potřebujeme přátele, abychom jimi byli neseni za Ježíšem, když sami nemůžeme. A i my jsme povoláni být přáteli těm, jejichž víra je slabší než ta naše. V tom spočívá rozměr společenství, který je klíčový pro Církev.
Ježíšovi učedníci jsou povoláni ke dvěma úkolům. K tomu, aby byli s Ním, aby jej znali a poznávali a aby Jím byli posláni na misi. To je úkolem nás všech, ke kterému nás sám Ježíš zmocňuje.
A tak si zde znovu dovolím připomenout naší vizi, která je zároveň definicí toho, co vnímám jako Církev a je mým přáním, abychom jí byli: Společenstvím proměněných lidí, kteří jsou světlem „dobré zprávy“ o Ježíši Kristu a proto pomáhají a obnovují své město. Věřím, že proto se nám sám Ježíš zjevuje, mluví k nám a otevírá nám náš duchovní sluch. My jeho hlas přijměme vírou a poslušností.
===