Hospodin je můj Pastýř

Údolím stínů na královskou hostinu (Ž 23,1-6)

(1) Úvod a slavný text

Dobré ráno přátelé, bratři a sestry. Jedno z nejznámějších děl světové literatury je bezesporu třiadvacátý Žalm. Je jedním z nejslavnějších textů Písma a troufám si říct, že jej zná i ten, kdo Bibli nikdy nečetl. Vy jej určitě znáte lépe než já, a proto si dovolím začít otázkou, co se vám vybaví, když se řekne třiadvacátý Žalm?

Můžeme mít na mysli nejznámější text z Bible; může to být obraz Hospodina jako Pastýře a ochránce; můžeme si vybavit scény pohřbu mnoha amerických filmů, kde se tento žalm čte; můžeme si znovu a znovu připomínat, jaký je náš Velký Pastýř – a to, jak věřím, je také hlavním bodem dnešního díkůvzdání.

Vydejme se tedy společně na Davidovu cestu Žalmem 23, kterým nás provede sám Velký Pastýř. Pastýř, který půjde před námi, aby nám ukázal cestu. Za chvíli se z pastýře – „ON“ stane přítel – „TY“, který už nepůjde před námi, ale bude s námi v údolí stínů, až na nás bude sahat nebezpečí. Na závěr usedneme společně k hostině, kterou nám chystá sám Hospodin. Doufám, že nás všechny tato cesta přiblíží k našemu Bohu a k naději, kterou máme. Vydejme se tedy na cestu Žalmu 23:

Biblický text: Ž 23,1-6

Žalm Davidův.

Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.

² Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách,

vodí mě na klidná místa u vod,

³ naživu mě udržuje,

stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.

⁴ I když půjdu roklí šeré smrti,

nebudu se bát ničeho zlého,

vždyť se mnou jsi ty.

Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

⁵ Prostíráš mi stůl před zraky protivníků,

hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.

⁶ Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.

Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

(2) Davidův Pastýř

Tento žalm pochází z ruky Davida, který byl pastýřem, co se staral o otcovy ovce, než jej povolal Samuel. V tomto žalmu David ztvárňuje tuto osobní zkušenost a vidí v roli, kterou zastával, projekci Boha a jeho díla. … Vůně přírody, zelenost trávy a klid u vody dává osobitý charakter tomuto žalmu. David nám v tomto žalmu dává odpočinutí a obnovu, které jako uhnaní lidé tak moc potřebujeme.¹

„David užívá nejsrozumitelnější a nejintimnější metaforu Pastýře. Zatímco v žalmech se můžeme častěji setkat se vzdálenějším „králem“ nebo „zachráncem“, nebo neosobní „skálou“, „štítem“ atd.; zatímco pastýř žije se svým stádem a je pro něj vším – průvodcem, lékařem i ochráncem.“²

„Klid, který žalm vyzařuje nás však nesmí zmást. David v něm totiž nepopisuje harmonii, která panuje v ráji, ale svět, který je rozervaný na kusy následkem hříchu.“³ Žalm mluví o Pastýři, ale i o nedostatku; o odpočinku i o údolí stínů, o spravedlnosti i o zlu, o požehnání i o nepřátelích.

Vezměme to však ale hezky popořádku. Hospodin zaujímá první místo v poetickém díle, které je významné. David nenechává nikoho na pochybách o tom, kdo je onen dobrý pastýř, o kterém mluví. A my jako křesťané se rádi identifikujeme s Davidem, s jeho celoživotní zkušeností s Hospodinem, která je vyjádřena v našem žalmu.

Hospodinovo jméno otevírá první část žalmu, která mluví o Pastýři, který jde před svou ovečkou. Pastýři, který jí skýtá ochranu, vedení i zaopatření. Pastýř je tím, koho David následuje, je tím, kdo ho vede cestou a je tím, kdo jej chrání. Je to žalmistovo svědectví o tom, kým je mu jeho Bůh.

Když se vidíme na žalmistově místě, stáváme se pak pastýřovou ovečkou. Musím se přiznat, že mi na první pohled přišlo divné Davidovo identifikování se s ovcí. Vždyť ovce je jedno z nejtupějších hospodářských zvířat – a to zrovna není něco, s čím bych se chtěl radostně hned srovnávat. Ovce je také nelichotivé označování (nejen) křesťanů ze strany světa kolem nás. Ovce je jedno z mála zvířat, které nezná cestu domů. Když je pastýř domů nepřivede, je ovce ztracená. Navíc, když se ke konci žalmu mluví o chrámu, tak to pro ovci většinou nevěstí nic moc dobrého.

Metafora ovce však poukazuje také na duchovní bídu člověka, který je bez vedení pastýře ztracen. Bloudí životem a nezná cestu domů. Každý člověk je od narození postižen hříchem, díky kterému životem bloudí jako ovce bez pastýře. Proto je už v metafoře Hospodina jako Pastýře skryta dobrá zpráva. Je to Hospodin, kdo jako Pastýř vede svůj lid z Egypta do země zaslíbené. Ezechiel srovnává svůj lid s ovcemi, které jsou vedeni Hospodinem jako Velkým Pastýřem. Avšak je to nakonec sám Ježíš, Boží Syn, kdo o sobě prohlásil, že je Dobrý Pastýř, který neváhá položit svůj život za své ovečky.

Tento žalm může znít na první pohled pozitivně, avšak to neubírá nic z hrůz, o kterých zde žalmista mluví. „To, že jsou tyto negativní zkušenosti zarámovány do pozitivního obrazu nic nemění na hrůze jejich skutečnosti. Bůh tyto zlé věci od Davida nebere, ale je to právě přítomnost Pastýře, která jej utěšuje a vede k vítězství. Zlo není pouze tím, co Davida obklopuje, ale i tím, co zevnitř rozežírá jeho duši.“⁴ Proto je jako ovce, která potřebuje dobrého pastýře.

Metafora pastýře nám pak skýtá krásný obraz Boha jako toho, komu není člověk lhostejný. Ti, kteří jsou jeho, zaopatřuje, aby neměli nedostatek. Absence nouze ale nutně neznamená ani život v přepychu. Je to zaopatření života, které postrádá starosti o živobytí z obou stran – Hospodinův člověk je prost strachu o přežití i strachu o to, jak se zvládne postarat o své bohatství. Je svobodný, jako ten, kdo v knize přísloví žádá Hospodina: „Chudobu ani bohatství mi nedávej.“⁵

Pastýř své ovečky také vede. Vede je, aby nebyli ztracené. Ukazuje jim cestu, jde před nimi a vede je na krásná místa, kde dopřává odpočinku. Idylická představa zelených alpských luk a ledovcových jezer mě vždy naplňuje klidem. Žalmista měl zajisté na mysli podobnou scénu.

Mladá, čerstvá a měkká tráva, která nepíchá do nohou je krásným měkkým místem na odpočinek. Podobně je na tom krásné klidné místo u vody. Když ovce ulehá k odpočinku, je už zcela nasycena, neboť už nedokáže pozřít více potravy. Proto se za touto metaforou skrývá plnost, která je u Velkého Pastýře, u kterého není nedostatek.

(3) Náš přítel

Ten nás však nevede jen do pohodového odpočinutí. Vodí nás především stezkou spravedlnosti, která ne vždy vede po krásných alpských (nebo izraelských) loukách u jezer. Spravedlnosti není lehké dostát a proto ani cesta spravedlnosti není jednoduchá. Je to cesta víry, následování a obětí. Cesta, která kolikrát vede právě údolím stínů, kde na každém kroku číhá smrt v nejrůznějších podobách. Pro své jméno nás však vede stezkou spravedlnosti. Spravedlnosti, která, jak jistě víme, je vyjádřena vírou a důvěrou Pastýři.

A pokud se vydáváme na cestu za Hospodinem Pastýřem, můžeme si být jisti, že ta cesta povede údolím stínů smrti. Ti, kdo se vydali na cestu následování jistě vědí, jaké podoby může skýtat smrt, která číhá na každém kroku. Ať už je to například smrt jejich představ, smrt jejich úspěchů i jejich vlastního já. Může to být náhlá i pozvolná smrt jejich vztahů a přátelství, které nesnesou blízkost Božského Pastýře.

V údolí stínů častokrát ztrácíme naději a slovo o tom, že jiní jím již prošli, nám mnoho útěchy nepřináší. V takové chvíli potřebujeme víc, než slyšet to, kdo jím již prošel nebo slova politování nad naší situací. V takové chvíli potřebujeme opravdového přítele, který prochází takovou situací s námi. A v takovém okamžiku je s námi nepochybně sám Bůh.

V tomto okamžiku se najednou z Pastýře, který jde před námi, stává přítel, spoluputovník, který jde s námi. Proto David vyznává, že se nebude ničeho bát. Velký Pastýř je nablízku – a nemá holé ruce, ale má hole v ruce. Tedy, má berlu a hůl; zbraň a oporu; nástroj trestu i pomoci. Z Pastýře se stává Přítel; v okamžiku, kdy jej žalmista potřebuje nejvíce; přítel, který stojí proti všemu nebezpečí i samotné smrti.

(4) Nové společenství u poslední hostiny

Cesta ale ani zdaleka nekončí v údolí stínů – i když to tak na první pohled s Dobrým Pastýřem (Ježíšem) po tři dny vypadalo. Přítel, který je s námi nás dovede až na královskou hostinu, kde budeme hodovat společně s žalmistou. Z pastýře se stává hostitel. Dobrota a milosrdenství, které Hospodin prokazuje Davidovi, jej budou obdarovávat každý den a hostina v jeho domě bude znamením hlubokého společenství.

A zde se ještě více projevuje Boží štědrost – z absence nedostatku se zde stává hojnost darů a požehnání. A David měl o čem vyprávět! Byl to sám Hospodin, kdo mu skrze svého služebníka pomazal hlavu olejem, když z něj učinil krále svého lidu.

Byl to sám Hospodin, kdo Davidovi žehnal a jeho kalich tak nejenže nebyl prázdný, ale přetékal hojností. A Boží dobroty a milosrdenství si dosyta mohl zakusit v každém okamžiku svého života – jak v těch krásných, kdy jásal a vzdával chválu, tak i v těch, kdy padal pod tíhou hříchu. Jeho, stejně jako i naše naděje je v tom, že cesta pokračuje na královskou hostinu, kde budou s Bohem stolovat jeho lidé.

Ve starověkém Izraeli společné stolování znamenalo příměří, přátelství a uzavírání smlouvy. David viděl hostinu s Hospodinem, která značila smlouvu, kterou s ním a s jeho lidem Bůh uzavřel. Abraham jedl s Hospodinem a měli spolu smlouvu o tom, že se jeho potomci stanou požýehnáním pro celý svět. Ježíš, když naposledy večeřel se svými učedníky, s nimi uzavřel novou smlouvu, kterou si za chvíli připomeneme.

Nyní se již pomalu blížíme k závěru, a proto mi ještě dovolte pár závěrečných poznámek. Jak jsme právě viděli, David nás provedl svým žalmem, který vystihuje jeho celoživotní zkušenost s Hospodinem. Je to zkušenost dobrého Boha, který se stará o své milované. Zaopatřuje je tak, aby netrpěli nouzí; jako Pastýř je vede na pastvu i odpočinek; a jako Ochránce se za ně v případě potřeby bije svou berlou. A to v Dobrém Pastýři Ježíši až na krev.

Když se vidíme v tomto žalmu, měli bychom se vnímat jako ovce – přestože jsou to nejtupější zvířata (což mě osobně vede k pokoře, protože si pak o sobě nemyslím příliš) – jsou symbolem těch, kdo jsou svému Pastýři drazí. Těch, kdo jejich pastýř zná jménem. Těch, kdo jsou bez Pastýře ztraceni. A přesto jsou mu neskutečně drazí. Tak drazí, že za ně v Kristu neváhal položit svůj život.

Když nás Velký Pastýř vede cestou spravedlnosti, nevyhneme se údolí stínů, avšak ani tam nejsme sami. Je s námi náš Bůh – a dokonce ozbrojen. Tím nejtemnějším údolím stínů však za nás již prošel ten Dobrý Pastýř, Ježíš Kristus. Vírou se pak můžeme vydat na jeho stezku spravedlnosti, která vede na poslední královskou hostinu, kde s námi bude stolovat. Nebojme se tedy, věřme a vydejme se na tuto cestu spolu s Davidem! Amen.