Starý zákon jako křesťanské Písmo

Christologie Jana Hellera jako sjednocující princip

 

Ve dnech 15. – 16. listopadu proběhla v prostorách CB Praha 1 (Soukenická) ETK – evangelikální teologická konference. Tématem celé konference bylo Starý zákon a Církev. Příspěvek, který mě nejvíce oslovil, přednesl Martin Prudký1, když mluvil o Starém zákonu jako o křesťanském Písmu. O tento příspěvek bych se s Vámi rád stručně podělil.

Když přemýšlíme o křesťanském Písmu, okamžitě nám naskočí dvě části Starý a Nový zákon. Připomněli jsme si také, že Starý zákon je součást křesťanského Písma jako celku, ne jen nějaký jeho doplněk, či zastaralá zátěž.

Je ale opravdu označení „Starý zákon“ vhodné? Prudký začal připomenutím diskuze ohledně názvu té větší části našich Biblí, která se týká jejího označení. Byla vznesena otázka, zda není označení „Starý zákon“ jen přežitek kraličtiny, který dnes může získávat úplně jiné konotace než v době jejího vydání? Další možné návrhy na označení jsou „Stará smlouva“, „První smlouva“, „Tenach“, „Židovská Bible“, „Hebrejská Bible“.

Důležitější otázkou, než je otázka označení je otázka toho, jak SZ čteme. Způsob, jakým čteme SZ rozhoduje o tom, jak čteme NZ (a vice versa).“ K této tezi přidám poznámku o tom, že i pořadí knih v Bibli hraje svou důležitou úlohu a nelze jej jednoduše ignorovat.

Zatímco celkový tón Tenachu (Hebrejské Bible, která má jiné pořadí knih, než SZ) očekává obnovení chrámu a pravé bohoslužby, která bude navazovat na příběh Božího lidu od stvoření; zvěst Starého zákona je Mesiánské očekávání (které se naplnilo v Ježíši z Nazaretu).

Křesťanské čtení Písma by tedy mělo reflektovat toto vyznání víry v Mesiáše (Krista). Prudký také připomíná základní hermeneutický2 princip: „Vykladačem  Písma  je vzkříšený Ježíš Kristus, přítomný ve společenství svých vyznavačů (Lk 24,32b). Ptát se na Písma znamená přijímat z nich svědectví o Kristu (J 5,39). V Písmu lidé Duchem svatým zaujatí podávají svědeckou zprávu o božím jednání, s nímž se setkali a jemuž uvěřili. Toto jednání vyvrcholilo v Ježíši Kristu, jehož vzkříšení na ně vrhá světlo. Svědkové předali toto svědectví těm, kdo je ve víře následují (Ř15,4).“ 

Prudký pak ukazuje, že takový přístup čtení Starého zákona3 reflektuje Hellerova4 teologie Boha sestupujícího5, ve které vidí jednotící prvek mezi Starým a Novým zákonem: „To hlavní, co jako červená nit prochází celou Biblí a co nejhlouběji spojuje SZ a NZ, je poselství o Bohu, který se sklání, ba sestupuje k člověku.“ Heller ve své knize Bůh sestupující poukazuje, že Boží sklánění se k lidem je i v jeho samotném sklonění se do pojmu Bůh – abychom o něm vůbec mohli mluvit.

Právě hledání Boha sestupujícího v Písmu nás může vést k hlubšímu pochopení jak Starého zákona, tak i významu života, smrti av zkříšení Ježíše Krista z Nazaretu. Heller však varuje před prvoplánovou ježíšologií6 při čtení Starého zákona, která ignoruje SZ Písma včetně jejich zvěsti a příliš rychle vkládá do textu představy čtenáře o Ježíši Kristu, kterého chce vidět ve všech textech co nejrychleji.

Boha sestupujícího však můžeme vidět v zaslíbení a později naplnění Krista (Mesiáše), který podle Calvina zastává tři úřady: královský, prorocký, kněžský. Takového Mesiáše očekávali Židé7 a všechna tato očekávání, jak věříme, se naplnila v Ježíši z Nazaretu, který je Kristus.

Ony tři úřady Mesiáše se v Ježíši (a na Ježíši samotném) naplnily beze zbytku. Heller ukazuje, jak lze v Kristově sestoupení pochopit i pravé naplnění těchto úřadů. Ježíš Kristus tyto úřady naplnil tím, že je sám na sobě vykonal (přijal invertovanou, poníženou, podobu těchto úřadů). Namísto krále se tak stal služebníkem; namísto proroka­‑zákonodárce se stal odsouzeným a zavrženým; a namísto kněze se sám stal obětí.

Právě tak nám Bůh v Ježíši Kristu ukázal svůj charakter Boha sestupujícího. Právě v tomto motivu Boha sestupujícího můžeme vidět nejen jednotící prvek SZ a NZ, ale i jednotící prvek, který daleko přesahuje Bibli a zasahuje i do našich životů. Boží sestupování si konec konců budeme připomínat už tento týden v adventu.

1Doc. ThDr. Martin Prudký je vedoucím katedry Starého zákona na Evangelické teologické fakultě.

2Hermeneutika = výklad Písma.

3Kristus a jeho předobrazy jako projevy Boha sestupujícího.

4Prof. Jan Heller byl učitelem Martina Prudkého (který navazuje na jeho dílo). Společně vydali např. publikaci Obtížné oddíly knih Mojžíšových (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006).

5Termínem kondescendance Heller vyjadřuje hlubší význam Božího sklonění se k lidem, protože Bůh se nesklonil pouze dolů na zem, ale v Ježíši Kristu sestoupil k nám, jako jeden z nás a pro nás.

6Srov. Heller, Jan. Bůh sestupující, s. 65.

7Právě očekávání politického Mesiáše (královský úřad) působil v Galileji v Ježíšově době veliké nepokoje a potíže, které vedly k častým střetům s Římany. Očekávání Mesiáše však s sebou také nesla očekávání Mesiáše, který s konečnou platností vyloží Zákon (prorocký úřad) a přivede Izrael k pravé bohoslužbě (kněžský úřad).