Živí mrtví vs. Milostí spaseni

Milostí spaseni pro dobré skutky (Ef 2,1-10)

 

2015-02-08 – Spaseni milostí.mp3

2015-02-08 – Spaseni milostí – Vinohrady.mp3

(z kázání na Vinohradech – lepší kvalita, trošičku jiné podání)

(1) Dopis do Efezu

Přátelé, zítra ve tři hodiny ráno má premiéru pátá série hororového seriálu The Walking Dead¹. Pro ty z vás, kdo nevíte, o co jde, je to seriál o světě, ve kterém není naděje. Mrtví neumírají, ale chodí mezi živými, které se snaží zabít. A věřím, že v duchovním smyslu to může být obraz i tohoto světa.

Bez Boží milosti v Ježíši Kristu, který přinesl spásu, by život na tomto světě byl opravdu hororem. Bez Krista bychom četli pouze první část našeho textu: „Jste stále mrtví ve svých vinách a hříších.“² Byli bychom chodící mrtví ve svém hříchu. Díky Bohu však neprožíváme horor, ale jsme součástí kosmického dramatu spasení; díky Bohu můžeme zvěstovat radostnou zprávu o naději, kterou máme.

Rád bych společně s Vámi za chvíli otevřel Pavlův dopis Efezkým. Apoštol Pavel napsal dopis církvi ze židů i pohanů, kterým zvěstuje, že jsou díky Kristu jedním tělem; dopis, který je považován za klenot jeho teologie. List má krásnou dvoudílnou strukturu: První tři kapitoly čtenáři sdělují: „Jseš Božím dítětem!“ a následující tři kapitoly: „Tak se podle toho chovej!“ Jako celek pak list sděluje, že tajemství jednoty Církve je v Ježíši Kristu.

První kapitola otevírá dopis formálním pozdravem, pokračuje Pavlovou chválou Boha za to, že Kristus je chválou jeho slávy a že věřící jsou součástí jeho plánů k oslavě Boží slávy. Od 15. verše pak pokračuje Pavlovou modlitbou za Efezké, ve které se apoštol modlí, aby ho (Ježíše Krista) skutečně poznali.

Dnes načneme druhou kapitolu, kde Pavel připomíná evangelium – že jen díky Boží milosti v Ježíši Kristu jsme byli spaseni a vyvedeni ze smrti do života, abychom mohli konat dobré skutky, které nám sám Bůh připravil. Od jedenáctého verše pak Pavel píše svou stěžejní tezi dopisu Efezkým: že Církev je díky Kristu jednotná, že židé i pohané se v Ježíši Kristu stávají bratry.

Třetí kapitola nám sděluje Kristovo tajemství a Pavlovu druhou modlitbu za Efezké: aby skutečně poznali jeho lásku. Pojďme si tedy přečíst prvých deset veršů druhé kapitoly:

Biblický text: Ef2,1-10

I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

(2) Živí mrtví

Dovolím si začít stejně jako náš text: smrtí. Jeden z oblíbených filmových námětů je otrávení hlavního hrdiny jedem. Hrdina ještě žije, ale pokud rychle nenajde protijed, jistě brzy zemře. Je mrtvý, ale ještě žije; je takovou chodící mrtvolou. Takový je život člověka bez Boha.

Takoví byli i Efezští; takový jsem kdysi byl i já; takoví jste kdysi byli i vy. Proto si můžeme přisvojit apoštolova úvodní slova druhé kapitoly: „I vy jste byli mrtví pro své viny a hříchy.“³ Dokud nepřijde spása zvenčí, jsme oněmi otrávenými hrdiny svých životů.

„Abychom mohli pochopit a přijmout naší novou identitu v Kristu, musíme nejprve přijmout naší identitu bez něj.“⁴ Bez Boha – zdroje a dárce života – jsme odsouzeni k zániku. Jsme jak viníky, tak i obětmi viny, hříchu, duchovních mocností a zajetých zvyklostí a vzorců přemýšlení. Apoštol Pavel si nebere servítky. Kristus zemřel za naše spasení, protože nebylo jiné cesty. Proto bere vážně i to, od čeho nás zachránil; sami si totiž nemůžeme pomoct.

Těchto deset veršů druhé kapitoly Efezkých, které jsme právě přečetli, „jsou jedním z nejsilnějších prohlášení Bible, které se týká našeho života bez Boží milosti a způsobu, jakým tato milost působí spasení.“⁵

Jaký je život bez Boha? Je to souhra stavu, orientace a loajality, díky čemuž jsou lidé zároveň viníky, obětmi i loutkami. Život bez Boha je souhra stavu smrti – duchovní, morální a nakonec i tělesné, orientace – totiž smyslu vedení života a rozhodování a loajality k mocnostem přesahujícím náš svět; loajality, která je povětšinou nevědomá, k temným silám.

Díky našim vinám a hříchům jsme mrtví. Jsme díky tomu objektem Božího hněvu, který plane proti všem bezbožným – těm, kteří ukazují záda zdroji života. Díky naší orientaci jsme vedeni svým tělem a svou myslí. A díky naší loajalitě k nadzemským mocnostem jsme vedeni hlouběji do průšvihu, který končí smrtí.

(1) Stav smrti: Zajisté jste v mnoha filmech zaslechli hlášku: „Jseš synem smrti.“ To je pravdou o našem osudu bez Boha. Smrt číhá všude a je výsledkem našeho života bez Boha, našeho morálního rozhodování a našich selhání. Nejsme svatí; rádi bychom ale věřili, že jsme dost dobří, že obstojíme sami před sebou i před Bohem.

Za smrt můžou naše viny a hříchy, díky kterým nejsme takovými, jací bychom měli být. Nemáme v pořádku svou rozhodovací schopnost pro dobré a zlé; nemáme sílu rozhodnout se pro dobré a na trůnu našich životů nesedí Bůh, ale naše vnitřní touhy. Je‑li Bůh skutečně Bohem, jakého nám zvěstuje Bible, pak jsme právem objekty jeho hněvu.

(2) Orientace podle naší touhy a mysli: Člověk, který bez Boha žije, se také bez Boha rozhoduje. Rozhoduje se podle svého uvážení, své vůle (svévole) a svých tužeb. Apoštol Pavel Efezkým píše, že takový člověk se rozhoduje podle vůle těla a mysli⁶. To pak platí o celém životě.

Pavel totiž používá výraz, kterýdoslova znamená chodit, nebo žít podle něčeho. Člověk bez Boha chodí podle vůle těla a žije podle ní.Rozhodování podle těla (naší staré přirozenosti) je aktuální otázka pro každého z nás: Člověku je totiž nepřirozené jednat podle Boží vůle, Božího Ducha a ve prospěch druhých spíše než v ten svůj. Dovolím si jeden příklad takového života podle vůle těla:

Když mi bylo šestnáct, myslel jsem si, že je možné úplně všechno, že všechno vím nejlíp já sám a že vše zvládnu nejlíp já sám. Když mi bylo osmnáct, bylo to ještě horší. Svět mi ležel u nohou a já jsem si spřádal své plány na budoucnost. Moc místa v ní ale nebylo – jen pro mě, pro mých pár přátel a pro nějakou holku, kterou jsem si strašně přál, ale ono pořád nic; ostatním jsem to chtěl nandat, abych jim, jak se říká, vytřel zrak. Chtěl jsem vydělat balík peněz a vykašlat se na všechny.

Jenže tyto plány vzaly za své, když jsem se poprvé výrazněji setkal se smrtí – když mi umřel nejlepší kamarád. Došlo mi, že smrt se týká i mne a že jsou i důležitější hodnoty. Život podle vlastních plánů končívá jinak, než jsme si plánovali.

Svatý Augustin říkal, že naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Bohu⁷. My jsme pak neklidní o to víc, když si uvědomíme vlastní smrtelnost. Tento neklid se snažíme všemožně potlačovat – ale ať děláme cokoli, je to vždy jednání podle těla. Dokonce i když se snažíme činit dobro, selháváme. Je velice lehké dělat dobré skutky podle těla. Evangelium však nese nadějné poselství o spáse. Dietrich Bonhoeffer k tomu napsal: „Věřím, že ani naše chyby a omyly nejsou marné a že pro Boha není o nic těžší vypořádat se s nimi než s našimi domněle dobrými činy.“⁸

(3) Loajalita k nadzemským mocnostem: Poslední charakteristikou lidského života bez Boha je vědomá či nevědomá podřízenost vládci tohoto světa. Tím je sám ďábel. „I vy jste byli mrtví ve svých hříších, ve kterých jste žili podle vládce temných mocností.“⁹

Pavel doslova mluví jako o „vládci mocností vzduchu“ – v řeckém myšlení byl totiž vzduch doménou nečistých duchů a démonických sil, které „ovlivňovaly či přímo určovaly lidské chování.“¹⁰ Apoštol tímto vyjadřuje třetí aspekt života bez Boha: jsou zde ještě síly, které nás přesahují a které zotročují naši vůli a které nám škodí. Život bez Boha je život podle toho, jak vládce nadzemských mocností píská – a většinou si toho ani nejsme vědomi.

(3) Spaseni milostí pro dobré skutky

My všichni jsme byli takoví. Všichni jsme byli viníky, obětmi i otroky kosmického průšvihu, kterým je hřích, smrt a ďáblovy manipulace. Je z toho vůbec cesta ven? Díky Bohu – je. Skrze Ježíše Krista, který o sobě prohlásil, že je tou cestou, pravdou i životem¹¹.

„Lidé si dnes často myslí, že v lidské rase toho až tak moc zkaženého není a v nich samých už vůbec nic. Důsledkem toho lidé nevnímají velkou potřebu Boží milosti. … Zdá se, jakoby vše, co Bůh nabízí, byl duchovní rozměr běžného života, jemné obohacení namísto radikální záchrany od blížící se pohromy.“¹²

Obraťme se už na Boha, protože on přináší spásu. Spaseni jsme milostí. „Spása je jednoduše shrnutí poselství evangelia: byli jste mrtví v hříchu, žili v něm, směřovali jste ke konečnému odsouzení, a Bůh vás „spasil“.“¹³

Je to Bůh sám, kdo nás vyvedl ze smrti do života, kdo nám nabídl spásu a kdo nám ji ze své milosti naservíroval pod nos. „Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!“¹⁴

Nebylo možné si to zasloužit, nebylo možné toho dosáhnout. Spasení je darem Boží milosti. Jen Bůh je hoden vší chvály a slávy díky spáse, kterou v Kristu uskutečnil. Ježíš je tajemstvím evangelia a je tajemstvím jednoty Církve (o tom ale až příště). V centru je Ježíš Kristus.

On je nekonečnou láskou, je nekonečně silný, je zcela upřímný, je věčně vytrvalý, je nezměrně milosrdný, je neskonale silný, ne nesdělitelně milosrdný. Je největším fenoménem, který se kdy objevil na horizontu tohoto světa. Je Božím Synem, je spasitelem hříšníka, je středobodem civilizace. Není mu srovnání, není mu předchůdce. Je nejvznešenější myšlenkou literatury, je nejvyšší osobou filosofie, je základní doktrínou opravdové teologie. Je jediným kvalifikovaným, aby stačil na to být spasitelem.¹⁵

Bůh v Ježíši Kristu ze své milosti proměnil náš stav, naší orientaci a naší loajalitu ke chvále své slávy. Stav smrti ve vinách a hříchu byl z Boží milosti proměněn – v Kristu nás oživil. „Oproti zajetí vládce temných sil nás Bůh v Kristu nejen vzkřísil k novému životu, ale zároveň nás s ním vyvýšil na nebeská místa. … Díky Kristovu vzkříšení jsme v něm byli vzkříšeni nad staré mocnosti, které ovlivňují tento svět. … Konečně se těchto sil nemusíme bát (Ř 8,31-39).“¹⁶

Všichni, kdo Boží milost vírou přijali za svou, se stávají trofejemi Boží milosti, aby na nich bylo zjevné, že v Kristu je překypující Boží štědrost milosti dostupná pro všechny.

Odpovědí na hledání životní orientace a rozhodování je vedení Duchem svatým. Nemusíme již být vedeni tělesnými žádostmi ani naší myslí, ale Boží vůlí a Božím Duchem. „Lidská slabost a zaměření na sebe samého již nebudou dominovat našim životům; z Boží milosti to můžeme rozpoznat a postavit se takové životní orientaci – to je Božím darem.“¹⁷

Spasení je Božím darem z Boží milosti; nelze k němu přijít – z Boží milosti přichází v Kristu k nám. Položím vám otázku: „Umíte přijímat dary?“ Když vás někdo obdaruje, když vás někdo pozve na večeři – umíte to přijmout, nebo dar odmítnete a berete jej jako obchod: „Dobře, ale příště platím já!“ Umíme přijmout dar? Věřím, že Boží spása nás učí vděčnému přijímání, ale i štědrému dávání.

Poslední a nejdůležitější je fakt, že jsme nebyli spaseni pro spasení samo o sobě. Bůh nás vytrhl ze života smrti a oživil nás. Daroval nám nový život. Spasil nás z cesty vedoucí do záhuby a otevírá nám cestu dobrých skutků. Bůh nás spasil, abychom konali dobré skutky, které nám připravil. Slovo na cestu k tomu dodává: „Proto je od nás samozřejmě právem očekává.“

Můžeme odložit rozhodování podle vůle našeho těla a mysli, a můžeme se rozhodovat s Kristem v jeho Duchu. Můžeme se vydat konat Boží skutky z Boží milosti v Boží síle. Věřím, že tak můžeme nalézt nekonečnou radost nového života.

Jsem přesvědčený o tom, že je nám přirozená touha po příjemném. Využijme ji. Staří Řekové měli mimo jiné i filosofii hedonismu – požitkářství. Tvrdili, že smysl života je v tom si jej pořádně vychutnat užíváním dobrých věcí, které život přináší.

Rád bych tuto část naší přirozenosti otočil v Kristu pro Boží slávu. John Piper vyzývá křesťany: Učme se křesťanskému hedonismu. „Bůh se v nás nejvíce oslaví, nalezneme‑li v něm své největší potěšení.“¹⁸ Podle Westminsterského katechismu tím nalezneme nejen nekonečnou radost, ale naplníme tak i smysl svého života: „Oslavit Boha a věčně se radovat v jeho přítomnosti.“¹⁹

Bratři, sestry, přátelé. Byli jsme mrtví, ale z Boží milosti jsme byli spaseni, oživeni a obdrželi jsme nový život v Ježíši Kristu. Byli jsme spaseni k dobrým skutkům, které nám Bůh připravil. Proto pojďme a nenechme si tu radost pro sebe. Obraťme se tedy zády k životu vedoucímu do záhuby a čelem k Bohu, složme víru v Ježíše Krista a přijměme dary Boží milosti. Přeji Vám i sobě, abychom v něm nalezli nekonečnou radost a stali se tak chválou jeho slávy. Amen.