Utrpení v křesťanském životě

Následování Ježíše se nevyhýbá utrpení (Mt 16,21-28)

2016-05-15 – Křesťan a utrpení.mp3 

(1) Následování Ježíše Krista může vést k utrpení

• O tom, jaký je náš Bůh jsme se zamýšleli v uplynulých šesti týdnech. Dnes zahájíme šestici týdnů, kde se podíváme, co to znamená pro život těch, kdo se rozhodnou svěřit své životy do jeho péče.

• Dnes zahájíme novou sérii kázání. Dnes je den Letnic, den, kdy si Církev připomíná seslání Ducha svatého a tím svůj vznik. A já bych se společně s Vámi rád podíval na to, jak vypadá život společenství Ježíšových následovníků.

• Být křesťanem znamená následovat Ježíše Krista. Týká se to všech oblastí života a na některé z nich se podíváme v nové sérii Jaký je křesťan? (#JakyJeKrestan). Na tuto otázku si do léta odpovíme celkem šestkrát: (1) nebojí se přijmout utrpení; (2) jeho život charakterizuje svoboda; (3) hledá a poznává Boží vůli; (4) modlí se – hovoří s Bohem; (5) Bůh hovoří do jeho života; (6) zasvětil svůj život službě Bohu a druhým lidem.

• Dnešním tématem je skutečnost, že utrpení se křesťanskému životu nevyhýbá. A ani křesťané se nevyhýbají utrpení. Za jakých okolností je to pravda? Co to znamenalo pro Ježíšovy učedníky a co to znamená pro naše následování Ježíše?

• Aby se naše touha po následování Ježíše proměnila ve skutek, musíme zapřít sami sebe, vzít svůj kříž a vydat se jeho cestou. V následování Ježíše i v Ježíši samotném pak nalezneme svobodný život, který nám ani utrpení ani smrt ani nic jiného nevezme.

Biblický text: Mt 16,21-28

Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. ²² Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: “Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!” ²³ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: “Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!” ²⁴ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: “Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. ²⁵ Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. ²⁶ Jaký prospěch bude mít člověk, získá­‑li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? ²⁷ Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. ²⁸ Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.”

Včera jsem se na doporučení kamaráda díval na film Good – příběh člověka, který žil v době nástupu nacismu k moci a dělal jeden kompromis za druhým.

Německo – Frankfurt kolem roku 1930. John Halder je dobrý muž s každodenními problémy: neurotickou ženou, dvěma dožadujícími se dětmi a matkou trpící stařeckou demencí. Jako profesor literatury je přiveden klesající matčinou spirálou k napsání románu o euthanasii pro nevyléčitelně nemocné. Nacistická strana objeví jeho práci a propagandistická mašina ji využije jako záminku genocidy, nazývající to „cestou vpřed“. Tento obyčejný muž je posléze sveden k podporování nacistické ideologie a nakonec získá hodnost v řadách SS. Jak menší morální kompromisy a sobecké hledání štěstí vedou k větším zločinům, Halder musí zápasit se svým vlastním svědomím.¹

Nebyly to velké věci – tu odvrátil zrak od událostí, tam napsal esej, tu vstoupil do strany, aby děti neměly problém ve škole – a najednou stojí s uniformě důstojníka SS v koncentračním táboře a uvědomuje si – tady je něco špatně!

V ostrém kontrastu pak stojí život skutečného následovníka Ježíše Krista. Ve stejné době totiž působil Dietrich Bonhoeffer, který přestože mohl, nevyhnul se utrpení. Před začátkem II. Světové války pobýval v USA, kam zkoušel emigrovat. Svědomí mu ale nedovolilo zůstat stranou od svých bližních.

Bonhoeffer ukazoval, jak je křesťanství neslučitelné s útlakem druhých, vedl tajný seminář pro budoucí kazatele a zapojil se do operace Valkýra s cílem atentátu na Hitlera. Byl zatčen, vězněn a nakonec popraven měsíc před koncem války (9.4. 1945). V jednom ze svých dopisů z vězení napsal o utrpení:

Je nekonečně snazší trpět poslušně na lidský rozkaz než následkem vlastního svobodného činu. Je nekonečně snazší trpět ve společenství než o samotě. Je nekonečně snazší trpět veřejně a s poctami než v ústraní a v hanbě. Je nekonečně snazší trpět nasazením tělesného života než trpět duchovně. Kristus trpěl svobodně, o samotě, v ústraní a v hanbě, tělesně i duchovně, a od té doby mnozí křesťané s ním.²

V tomto novodobějším kontextu se nachází i náš biblický text. Tomu předchází Petrovo vyznání Ježíše jako Mesiáše: Nejprve se Ježíš ptal na to, co o něm říkají lidé. Pak se zeptal svých učedníků. Zbývá ještě jedna otázka, kterou ale učedníci nepoložili. Proto si na ni odpovídá v našem dnešním textu sám. Za koho mě pokládají lidé? Za koho mě pokládáte vy? Za koho se považuješ ty sám?

Ježíš je Mesiáš, Syn Boží. Ježíš je tím Zachráncem, kterého vyvolený národ tak dlouho očekával; přichází ale jinak, než si to lidé představují. Ježíš učí, že Mesiáš musí trpět. Pak teprve mluví o následování. A následování Ježíše může bolet. Proto když přijde utrpení, nemělo by nás to zaskočit.

Následování Ježíše není procházka růžovým sadem. Ano, máme toho nejúžasnějšího Boha na světě. Ano, věříme v Boha, který je s námi, který se k nám sklání a který sestupuje, aby nás vysvobodil a zachránil. Ano, spoléháme na Boha, který za nás položil svůj život.

Ale rozhodně to není tak, jak káže evangelium prosperity – uvěřte a vše bude fajn. Ježíš je Mesiáš, ale mluví o opuštění, zavržení, utrpení a smrti. Říká, že kdo se pro něj nechce vzdát všeho, není jej hoden. A své učedníky zve, aby se na jeho cestu vydali za ním.

Do života přichází utrpení – a to není nic nenormálního. Fenoménem dnešní doby je snaha za každou cenu se utrpení vyhýbat. Raději čelíme pokušení udělat nějaký kompromis, než abychom trpěli (fyzicky, duševně, ani duchovně).

Snaha za každou cenu se vyhnout utrpení nás nakonec může připravit o svobodu i o život. Paradoxem je ale fakt, že utrpení nás může přiblížit skutečnému životu mnohem víc, než cokoli jiného. Ježíš to věděl.

Když se Petr snažil Ježíšovi jeho plán rozmluvit. Ježíš mu odpovídá velice tvrdě. Říká doslova „jdi za mě!“³ Pak ale mluví ke všem učedníkům o následování, kde používá stejná slova. Tento tvrdý výrok tak není odsouzením, ale upozorněním, jak uvažuje. Nepůjdu tvou cestou, to ty mě chceš následovat, ne?„Svými radami jako bys zaskočil za satana, ale nejsi zavržen ani odvržen, zařaď se a následuj. Neraď mi takové věci a pojď se mnou do Jeruzaléma.“⁴

Petrovi řekl Ježíš: Jdi za mnou … ostatním nyní upřesňuje: kdo chce jít za mnou …, musí zapřít sám sebe. … Kdo chce jít za mnou, nesmí si určovat podle sebe, kudy mám jít, aby za mnou šel. Musí se (pokaždé znovu) orientovat na to, co Petrovi zjevil nebeský Otec, a na na to, co si vymyslel Petr sám, jak by to bylo nejlepší. Musí se směrovat podle Ježíše a ne směrovat Ježíše podle toho, jak by si to pro něj představoval.⁵

Trojice výzev pro následovníky – zapřít sám sebe, nést kříž a následovat Ježíše – je odrazem toho, jak vypadá křesťanský život. A kdo by si za každou cenu chtěl zachránit život, ten jej ztratí. Ono totiž to sebezapření a nesení kříže dost bolí. Je v tom jakási smrt našeho vlastního já – když v zájmu druhého obětuji své vlastní touhy a potřeby. Ale právě k tomu nás Ježíš volá. Zemřít sobě a najít život v něm a v jeho následování.

Kolikrát se nám do toho ale nechce? Kolikrát jsem již chtěl zachránit svůj život, na jaký jsem byl zvyklý. Kolikrát jsem bránil svou reputaci, svou pozici, své plány a představy na úkor druhých? Na úkor cesty života, kterou je sám Ježíš?

Kdo si chce stůj co stůj zachránit vlastní kůži, ten více ztratí než získá. … Člověk si může zachránit život za cenu toho, že ztratí duši, nebo naopak zachránit duši jen za cenu toho, že ztratí život. … Může mít všechno ale ztratit smysl toho, proč to všechno má a toho, že žije – anebo žít smysluplný život, ačkoli nemá nač si vzpomene.⁶

William Wallace v podání Mela Gibsona ve filmu Statečné srdce⁷ má před první velkou bitvou proti královskému vojsku proslov v tomto duchu – dnes si možná zachráníte život, ale bude to skutečně život, co bude po dnešku? Není hodnota života právě v tom, zač stojí jej nasadit? V tom, zač stojí jej žít, i kdyby to bylo nepříjemné?

Četl jsem, že pokud si opravdu chcete zabezpečit život jistot, musíte se nechat zavřít do vězení. Budete mít jistou střechu nad hlavou, nepřetržitou ostrahu, ošacení a stravu. Jediné o co přijdete je svoboda. Není ale právě svoboda tím, k čemu nás Ježíš volá?

[Ježíš] Parafrázuje vojenské pravidlo…, že v bitvě má šanci na přežití ten, kdo se postaví nepříteli čelem a bojuje. Přežije ten, kdo nemá strach o svůj život. Kdo se bojí o život, kdo hledá, jak se zachránit, ten odkryje nepříteli záda a doplatí na to. Kdo se nebojí smrti, ten může vyváznout. Ježíšova parafráze vojenské moudrosti má ovšem svůj hlubší význam: kdo hledá a žije život, který má smysl, může na to i doplatit; nebývá to vždy způsob, jak se dožít klidného a dlouhého stáří. Kdo však takto paradoxně přišel o život, protože mu šlo o život, který má smysl – ten (v té smrti) ten život najde. Navzdory smrti najde něco v tom, co tomu životu dalo smysl, který mu ani smrt nemůže vzít.⁸

Poslední dva verše o příchodu Ježíše jako soudce nad našimi skutky a jeho vláda je mi velkým povzbuzením. „Výrok je ujištěním, že tato na pohled beznadějná situace není bezbřehá, Syn člověka navzdory všemu zvítězí a ti, kdo ho následují, se toho dočkají. … Ani Ježíš ani evangelista nebagatelizují problémy a protivenství, která očekávají, ale jedním dechem vyjadřují naději, že Syn člověka je překoná i pro ostatní.“⁹

Vrátím se nyní zpět na začátek: dnes je den Letnic, den, kdy Bůh seslal svého Ducha, bez kterého jsou Ježíšova slova beznadějná. Vírou ale přijímáme Boha, který je na naší straně. Ježíše, který přichází, aby svůj život položil za nás. Byl vzkříšen a v něm je náš život. Následováním Ježíše jdeme za tím životem, který nám nevezme ani utrpení, ani smrt. Dovolte mi v tomto duchu zakončit slovy apoštola Pavla:

Co k tomu dodat? Je­‑li Bůh s námi, kdo proti nám? ³² On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? ³³ Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! ³⁴ Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! ³⁵ Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? ³⁶ Jak je psáno: “Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.” ³⁷ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. ³⁸ Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ³⁹ ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.¹⁰