Hovoříme s Bohem

Radostná a vděčná modlitba (1Te 5,16-22)

 

 

2016-06-05 – Modlitba – 1Te 5,16-22.mp3

(1) Hovoříme s Bohem?

• #JakyJeKrestan Milovat Boha, milovat bližního a získávat učedníky. Jak se to ale promítá do života?

• Křesťané (1) se nebojí přijmout utrpení; (2) jeho život charakterizuje svoboda; (3) hledá a následuje Boží vůli; (4) modlí se – hovoří s Bohem; (5) Bůh hovoří do jeho života; (6) zasvětil svůj život službě Bohu a druhým.

  • Následování Ježíše se nevyhýbá utrpení, když na něj dojde: zapřít sám sebe, vzít svůj kříž a následovat je výzva stejně těžká tehdy jako nyní.

  • Skutečnou svobodu nacházíme v Ježíši. Není to svoboda cochcárny, ale svoboda OD – PRO; svoboda od všech zlodějů života je svobodou pro druhého; jsme svobodni od hříchu pro lásku k Bohu a bližnímu.

  • Rozpoznání a následování Boží vůle je pravou bohoslužbou křesťanů. Svou vůli nám Bůh zjevil v Ježíši: záchrana v Ježíši pro životodárné společenství člověka a Boha. Je to něco, co se nám stalo; zároveň něco, oč musíme usilovat.

• Teze dnešního kázání: Neustálá modlitba je životní postoj křesťanů, který se projevuje radostí, modlitbami, vděčností, přijímáním proroctví, otevřenosti působení Ducha svatého a rozlišování dobrého od zlého. Když to děláme, naplňujeme tím Boží vůli pro nás a tím zůstáváme v Kristu Ježíši. Radost, modlitba a vděčnost jsou znaky Božích obrazů; když je postrádáme, stáváme se karikaturami křesťanství.

Biblický text: 1Te 5,16-22

Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě.

To, co jsme právě četli se nachází v Pavlově dopisu do Tesaloniky. Ta byla hlavním městem Makedonie, které bylo v Pavlově době důležitým centrem této oblasti. Pavel tamní církvi píše dopis, protože „v něm chce posilnit mladé věřící v Thesalonice, aby byli pevní ve víře a utvrzeni v základních křesťanských pravdách.“¹

Pavel musel opustit město dříve než chtěl. Rozhněvaní Židé pobouřili město a bratří se rozhodli Pavla poslat dál (Sk 17). Pavel strávil s novými věřícími mnohem méně času než by sám chtěl. Touží se vrátit a utvrdit a povzbudit je ve víře. Není to však možné a tak z Atén vysílá Timotea, aby je navštívil, povzbudil a přinesl čerstvé zprávy o duchovní situaci mladičkého sboru (3:1,5). … Netrpělivě čeká na zprávy, neboť si uvědomuje, že pronásledování, které potkalo jej se nevyhne ani novým věřícím. Jak obstojí? Timoteus přináší radostnou zprávu o pokračující víře a lásce tesalonických ale také několik podnětů, které vyžadují Pavlovu službu. Pavel touží osobně sboru sloužit, ale není-li to možné, musí posloužit alespoň list. Pavel píše, aby je ujistil o své lásce, potěšil v probíhajících zkouškách a doplnil vše, čeho se nedostává jejich víře.²

Co bychom chtěli či měli předat ze své víry dál? Modlitba by určitě mohla být jednou z těch věcí. Je to jedna ze základních věcí v našem vztahu s Bohem. Křesťanství je o vztahu lásky. Když chybí láska, zbude nám jen náboženství. Evangelium je o lásce Boha k lidem. Ten v Ježíši přišel, zemřel za nás a byl vzkříšený třetího dne. Téma modlitby by se dalo nazvat „Hovoříme s Bohem“. Opravdu ale hovoříme s Bohem?

(2) Radost, modlitba a vděčnost

O tom jak má modlitba vypadat jsem kázal v sérii #Otčenáš; když se Ježíše zeptali jeho učedníci, jak se mají modlit, naučil je tuto modlitbu, kterou si připomínáme po každé večeři Páně. Je to modelová modlitba, ve které se vztahujeme k Bohu, chválíme jej, prosíme za sebe i druhé a děkujeme za to, co nám dává. To, že v Bohu nacházíme radost je také druhem chvály, kterou v modlitbách pak vyjadřujeme.

Nejlepší příklad nám dal sám Ježíš tím, když svým příkladem ukázal, jak byla pro něj modlitba důležitá. Jestliže Boží Syn strávil mnoho nocí na modlitbách, oč víc to potřebujeme my. Jedno z křesťasnkých pořekadel praví, že když se nemodlím jeden den, Bůh to pozná; když se nemodlím dva dny, poznám to já; když se nemodlím tři dny, poznají to lidé kolem mě. Apoštol Pavel to připomíná mladé církvi v Tesalonice, kam jim píše šestici přikázání o o radosti, modlitbě a děkování, nepohrdání proroctvími, nezhášení plamene Ducha a zkoumání všeho, co přichází.

Stále se radujte! V modlitbách neustávejte! Za všech okolností děkujte! Pavel dokládá důležitost těchto činností tím, že Tesalonickým připomíná, že to je Boží vůle pro křesťany. Zůstávat v Kristu a posilovat tento vztah znamená radost, modlitbou a vděčnost.

1) Radost křesťana vychází z Boží lásky, která se k nám stala v Ježíši Kristu: Z toho, jaký Bůh je, že je to Bůh, který je s námi, v Ježíši pro nás a v Duchu svatém v nás. Je to radost v Ježíši Kristu. Ve svém dopise do Filip Pavel píše o radosti v Pánu: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám radujte se! Ta radost je totiž skryta v Ježíši – a proto je mimo dosah všeho, co by nám ji mohlo vzít!

2) Modlitba, která neutuchá je též životním postojem Ježíšových následovníků. Ačkoli by se dalo hovořit o modlitbě dlouho, dnes se zaměřím na jeden důležitý rozměr modlitby: Že život může být modlitbou. Ta totiž není jen o tom, jaká slova říkáme Bohu, ale především o našem postoji a napojení na Boha. On nechce naše slova, ale chce nás. Chce se radovat spolu s námi a budovat své království ke své slávě – spolu s námi, mezi námi a v nás.

Modlitba je slovy jedné písně to lano,co k nebi nás poutá. Je-li tichá či hlasitá, krátká či dlouhá, výřečná či jednoduchá, samostatná či společná, naučená či spontánní, zpívaná či mluvená, není podstatné. Druhů modliteb je mnoho, důležité je nastavení našeho srdce před Bohem. Abychom nemluvili sami se sebou – i to se mi občas stává, že se zaposlouchám do vlastních slov a už se nemodlím. Modlíme se, abychom přistoupili před Boha, kterého díky jeho lásce v Ježíši Kristu můžeme oslovovat Otče. Abychom mluvili s Bohem a ne jen k Bohu. Abychom Také chválili a děkovali a ne jen prosili.

3) Vděčnost je opakem nevděčnosti, českého národního sportu. Nevděčnost je postoj pohanů. Vděčnost je postoj, kterým děkujeme Bohu za vše, co dává i za to, co bere. V dopise Timoteovi, jednomu z vedoucích rané církve, píše apoštol Pavel, že velkým bohatstvím je zbožnost, která se spokojí s tím, co má³. Bohatství je ukryto ve vděčnosti; kdo není vděčný, vždy bude mít málo; kdo je vděčný, soustředí se na život víc než na zisk.

Radost, modlitba i vděčnost spojuje víra a následování Ježíše, který si nás zamiloval a který to s námi vymyslel moc dobře. K našemu dobru i své slávě. „Radovat se znamená radovat se z toho jaký je Bůh a z toho, co koná v našich životech. Modlit se znamená žít ve stálém vědomí jeho přítomnosti, záměru a moci. Být vděčný znamená děkovat Bohu, že má vládu nad mým životem a řídí vše k mému dobru a své slávě.“⁴

Taková je Boží vůle pro nás v Kristu Ježíši. A nebo ještě lépe: Taková je vůle pro nás, v Kristu Ježíši. Boží vůle je, abychom zůstávali v Ježíši, v jeho lásce a žili k Boží slávě. Nejen, že tak nalezneme život, ale život v plnosti, radosti a s hlubokým smyslem.

(3) Proroctví, Duch a rozpoznávání

Opravdová radost, modlitba a vděčnost se projevuje mimo jiné i v tom, že nezhášíme plamen Ducha svatého, nepohrdáme proroctvími, která ale zkoumáme.

4) Ježíšovi učedníci nezhášejí plamen Ducha – Duch svatý je duchem svobody, který neznásilňuje člověka, ale dává mu svobodu k rozhodnutí nechat se vést či ne. Duchu svatému můžeme bránit v díle tím, že mu nebudeme ve svých životech dávat prostor k jednání. Jsme osvobození pro Ducha svobody, nechme se jím vést. Když rozpoznáme, že začíná jednat, pojďme s ním a nebraňme Bohu v jeho díle. Připravili bychom se tím o značný kus požehnání, které Bůh chce i skrze nás vylít do světa.

5) Křesťané nepohrdají proroctvím. Baptisté nejsou jednou z těch církví, kde by bylo proroctví na denním pořádku bohoslužeb, ale to neznamená, že nevěřím, že mezi křesťany nejsou proroci – lidé s Božím vhledem do naší situace a s Božím slovem vedení. Tady se přiznám, že patřím spíše k těm skeptičtějším lidem, kteří mají tendence zhášet Ducha, když se jedná o proroctví. O čem však jsem přesvědčen je, že každé proroctví by nás mělo vést k Bohu. To, od koho přichází, se může různit. Proroci jsou kolikrát divní lidé s mocnými slovy. Bible píše o proroctví důležitou věc: „Proroctví totiž nikdy nepřišlo z lidské vůle, ale Boží lidé mluvili, jak byli puzeni Duchem svatým.“⁵

Věřím, že kázání je svým způsobem proroctví, protože jsem přesvědčený o tom, že mě Bůh vede svým Duchem při výběru témat, při přípravě i nyní, když mluvím. Bez modlitby to nejde, ale ani bez důkladné práce. Když něco z toho opomenu, pak tu jen třepím pysky naprázdno k vaší nudě. Když ale skrze kázání promlouvá Bůh do našich životů, vzbuzuje v nás touhu po Bohu a vede nás k němu, pak je v něm prorocké slovo.

6) Všechno prověřovat, držet se dobrého a zavrhnout zlé. To je dobrá rada, ne? Ne všechno, co se vydává za Boží slovo jím je. Ne všechno, co je nazváno proroctvím jím je. A Ježíš i jeho učedníci varují Církev před těmi, kdo přijdou s tím, co se za Boží věci jen vydává.

Proto všechno zkoumejme ve světle Božího zjevení – Bible a Ježíše Krista. Bůh nikdy nepůjde proti sobě, protože je neměnný. Nikdy nepůjde proti Tomu, co nám o sobě dal poznat a to je nám velkou pomocí. Ukazuje proroctví na Boha? Vede nás k němu? Ukazuje na náš hřích a vede nás k pokání a k návratu k Bohu? Rozpoznáváme to i jako společenství? Pak je to dobré a přijímejme jej. Není-li tomu tak, pak se toho straňme.

(4) Výzva k následování

Apoštol Pavel psal mladé Církvi do Tesaloniky, ale jeho výzva je univerzální. Platí i pro mladou církev v Řepích. Píše šestici příkazů, třikrát ano, třikrát ne. Navíc píše, že je to pro nás Boží vůle v Ježíši Kristu – to je dobré a toho se držme. „Bůh je nevyčerpatelný pramen všeho dobra a veškerého milosrdenství. Proto je nutno stále od něho brát vždy novou milost, ustavičně si ji vyprošovat a vděčně za ni děkovat.“⁶

Modlitba je však základem všech těchto činností, o kterých jsem mluvil. Věřím, že právě toto je ona neutuchající modlitba, ke které nás Pavel v listu Tesalonickým vyzývá. Žádný z Ježíšových následovníků nemůže žít bez napojení na Ježíše. To je pro nás modlitba, kdy se Bohu a jeho Duchu otevíráme, kdy ho chválíme, děkujeme, prosíme, přimlouváme se a vyznáváme hříchy i víru v Ježíšovo odpuštění.

Nelze nařizovat nic, co by bylo podmíněno okolnostmi, které třeba zrovna nejsou. Ani jedno z těchto přikázání však není podmíněné okolnostmi. Právě proto může být předmětem příkazu ze strany apoštola. Nyní je na nás, abychom k působení DS, který nás uvádí do radosti, modliteb a vděčnosti řekli své ano, přidali rozhodnutí své vůle, Boží vůli naplnili a dosáhli tak nejvyššího možného cíle – být podobní Kristu. … Překážky naplnění Boží vůle pro našeho vnitřního člověka mohou být mnohé – bitva o našeho vnitřního člověka se odehrává v naší mysli: pokud budeme myslet více na své problémy než na našeho Pána, nebudeme se schopni radovat. Pokud budeme více spoléhat ve své mysli na vlastní zdroje než na Boží moc, nebudeme se modlit. Pokud budeme více myslet na to co bychom chtěli a nemáme, než na to co nám Bůh dává, nebudeme prožívat vděčnost. Kristus nám přišel dát život v hojnosti, život naplněný radostí, modlitbou a vděčností. Naplňujme vůli Boží, abychom nebyli karikaturou křesťanství, ale věrným obrazem Božím.⁷

Amen.