Adoptovaná rodina a duchovní příbytek Boží

¹⁹ Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. ²⁰ Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. ²¹ V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; ²² v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.

Ef 2,19–22

Když přijdete do nové kavárny nebo restaurace, rychle poznáte, kdo je tam „domácí“. Jsou to lidé, kteří tam pracují, znají prostředí, mají klíče a zodpovědnost. Vy jste host – vítaný, ale pořád cizí. Možná podobný pocit známe i z jiných situací: první den ve škole, nová práce, nebo dokonce život v cizí zemi. Cítíme se jako outsideři.

Apoštol Pavel ve svém dopise Efezským ukazuje, že právě takhle jsme na tom byli vůči Bohu: cizinci, bez domova, bez práv. Ale v Kristu se všechno změnilo. Už nejsme cizinci, nejsme jen přistěhovalci bez občanství – jsme přijati. Patříme. Jsme Boží rodina.

Z cizinců rodinou

Pavel píše: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ (Ef 2,19). Používá dva výrazy:

• cizinci (xenos) – ti, kdo jsou úplně mimo, bez spojení s Bohem a jeho lidem,
• přistěhovalci (paroikos) – ti, kdo žijí blízko, ale nemají práva ani domovské zázemí.

V Kristu jsme přijati do rodiny. Už nejsme jen obyvatelé, jsme děti Božího domu. Rodina je mnohem víc než občanství – nabízí blízkost, vztah a sdílený život.

Kristus jako úhelný kámen

Pavel přidává další obraz: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš“ (Ef 2,20).

Naše víra stojí na základu apoštolů a proroků – těch, kdo zvěstovali evangelium a položili pevný základ církve. Ale to nejdůležitější je úhelný kámen. V antickém stavitelství mohl být úhelný kámen rohovým kamenem, podle něhož se odvíjela celá stavba, nebo klenákem, který držel oblouk pohromadě. Bez něj by se celá stavba zřítila.

To je obraz Krista. Církev stojí a padá s ním. On dává směr, pevnost a smysl.

Duchovní příbytek Boží

Nakonec Pavel říká: „V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží“ (Ef 2,21–22).

Církev není budova. Není to ani organizace nebo klub. Církev je společenství lidí, v nichž přebývá Boží Duch. Jsme duchovní chrám – místo, kde se Bůh setkává se svým lidem. Ne jen v neděli, ne jen při obřadech, ale všude tam, kde žijeme svou víru v Kristu.

Co to znamená pro nás dnes?

1. Identita – Už nejsme outsideři. V Kristu jsme přijati, máme nové občanství, nové jméno. To je naše jistota, i když se jinde necítíme doma.
2. Kristus ve středu – On je klenák, bez něj se církev i náš život rozpadne. Proto potřebujeme stavět na evangeliu a ne na svých silách.
3. Církev jako rodina – Nechodíme jen „do kostela“. Patříme do rodiny, kterou tvoříme společně. Každý má své místo.
4. Otevřenost – Boží rodina je adoptovaná. To znamená, že je otevřená dalším – lidem, kteří zatím stojí stranou, ale hledají domov.

Výzva

Možná se někdy cítíš jako outsider – v práci, mezi lidmi, někdy dokonce v církvi. Ale Bůh ti v Kristu říká: „Patříš. Jsi můj. Jsi doma.“

A možná kolem tebe žijí lidé, kteří hledají přijetí. Církev by měla být místem, kde zakusí Boží lásku a přijetí. Tam, kde Kristus zůstává úhelným kamenem, církev není jen budova, ale skutečný domov.

Otázka k zamyšlení:

• Cítíš se v Boží rodině doma?
• A jak můžeš ty sám/sama být mostem pro někoho, kdo se cítí jako outsider?

 

Celé kázání, podcast, poznámky ke stažení a materiály ke skupinkám najdete na našem webu zde: ⁠https://pochoden-praha.cz/messages/adoptovan-rodina-a-duchovn-p-bytek-bo/⁠