Když mluvíme o bohoslužbě, často si představíme konkrétní místo, čas a liturgii. Apoštol Pavel však v Římanům 12 ukazuje, že pravá bohoslužba je mnohem širší a radikálnější skutečnost. Neptá se jen kdy a kde Boha uctíváme, ale především jak.
„Přinášejte sami sebe jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Ř 12,1).
Pavel používá chrámový jazyk – oběť, svatost, službu – a aplikuje jej ne na rituál, ale na celý život. Díky Kristu už totiž pravá bohoslužba není vázaná na chrám. Chrámem se stává tělo věřícího a bohoslužbou celý jeho život.
Život ve světle evangelia se podle Pavla projevuje třemi způsoby.
Prvním je logická (pravá) bohoslužba. Nejde o chladnou racionalitu, ale o promyšlené, vědomé odevzdání celého života Bohu. Nejen slovem, ale tělem. Nejen v neděli, ale v pondělí ráno. Nejen rituálem, ale konkrétními rozhodnutími.
Druhým znakem je nepřizpůsobivá proměna. Pavel vyzývá: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli“ (Ř 12,2). Křesťan není člověk bez vlivů, ale člověk, který si uvědomuje, čím se nechává formovat. Buď nás utváří tento pomíjivý věk, nebo Duch svatý, který nás proměňuje k podobě Krista.
Třetím rysem je pokorná mnohotvárnost. Proměněná mysl vede ke střízlivému smýšlení o sobě i o druhých. Každý má své místo, obdarování i odpovědnost v jednom těle Kristově. Církev není soutěž duchovních výkonů, ale propojené tělo, kde každý úd slouží podle milosti, kterou přijal.
Pravá bohoslužba se tedy neodehrává jen v kostele, ale především za ním. V rodinách, v práci, ve škole, na ulici. Tam se ukazuje, čemu skutečně věříme a koho skutečně uctíváme.
A tam vzniká církev, která jedná odvážně, myslí střízlivě a žije evangelium viditelně – každý den.