Neseme pochodeň naším světlem je ježíš

Juda Držte se Boha a on podrží vás (Jd 1-4.17-25) Před dvěma lety jsem začal učit kroužky mladých elektrikářů pro děti. Na jedné z prvních lekcí, které jsem měl, jsem přišel nadšený, že dětem ukážu nějaký zajímavý trik s elektřinou. Jenže oni tam řešili nějaký spor a pak se tam začali prát. Těšil jsem se na to, že jim předám to nejlepší; namísto toho jsem musel zasáhnout, abych předešel katastrofě. Přesně toto je situace, ve které se nachází Juda, když píše svůj dopis církvi. Dnes budeme pokračovat v naší sérii krátkých listů Nového zákona. Martin minule začal posledním listem apoštola Pavla (podle řazení v Bibli) a já dnes navážu posledním dopisem Nového zákona – Judovým listem. Juda nás povzbuzuje k tomu, abychom s Bohem spolupracovali na zachování své víry. Judův list zahrnuje přísné varování před sebeklamem a připomíná svým čtenářům, že jejich spasení také s sebou nese také jistou zodpovědnost.1 Biblický text: Jd 1-4.17-25 (B21) Juda, služebník Ježíše Krista a bratr Jakubův, povolaným, kteří jsou milovaní v Bohu Otci a zachovaní pro Ježíše Krista: 2 Milosrdenství vám a pokoj i láska v hojnosti. 3 Milovaní, jakkoli jsem toužil napsat vám o našem společném spasení, považuji teď za nutné napomenout vás, abyste ze všech sil bojovali o víru, která byla jednou provždy darována svatým. 4 Vloudili se totiž mezi nás jistí lidé, jejichž odsouzení bylo už dávno popsáno. Tito bezbožníci zaměňují milost našeho Boha za nestydatost, a tak zapírají toho jediného Panovníka, našeho Pána Ježíše Krista. 17 Ale vy, milovaní, pamatujte, že to předpovídali apoštolové našeho Pána Ježíše Krista. 18 Řekli vám, že v posledních časech se vyskytnou posměvači vedení svými bezbožnými choutkami. 19 To jsou ti rozvraceči, tělesní lidé bez Ducha. 20 Ale vy, milovaní, budujte svůj život na své nejsvatější víře, modlete se v Duchu svatém, 21 uchovávejte se v Boží lásce a očekávejte, že vás milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista dovede k věčnému životu. 22 S těmi, kdo pochybují, mějte soucit. 23 Jiné zachraňujte jako z ohnivých plamenů. I s nimi jednejte soucitně, ale zároveň obezřetně – ať se vám oškliví i šaty poskvrněné tělem! 24 Tomu, který má moc uchránit vás před pádem a dovést vás do své slávy neposkvrněné a šťastné – 25 jedinému Bohu, našemu Spasiteli – jemu buď skrze našeho Pána Ježíše Krista sláva a velebnost, vláda i moc přede všemi věky, nyní i po všechny věky. Amen. List Judův je takovou popelkou Nového zákona. Bývá častokrát přehlížen, nečte se příliš často a nevzpomínám si, že bych na něj někdy slyšel nějaké kázání. Když se Vás zeptám na Judův list, nejspíš si vybavíte jedno z nejkrásnějších požehnání, jaké v Novém zákoně můžeme číst. Než se ale k požehnání dostaneme, je tam celý dopis, který nás jistě v mnohém překvapí. Judův list si zasluhuje pozornost hned z několika důvodů: můžeme v něm nalézt citace z nebiblických zdrojů; je to jedno z nejstarších svědectví života církve; Judův list je dochovaný na jednom z nejstarších papyrů a je psaný dobrou řečtinou jazykem bohatým na metafory.2 Dopis byl sepsán v letech 65-70 v Palestině a je určen všem křesťanům ze Židů i z pohanů na území Izraele i mimo něj. Původní záměr Judy napsat pojednání o víře nahrazuje potřeba povzbudit a napomenout čtenáře, aby zápasili o víru a odmítali bludaře.3 V církvi se to začalo zvrhávat a bylo potřeba zasáhnout, aby nezaměnila Ježíše za něco jiného. (1) Změna plánu Podobně jako tomu bylo s mou zkušeností na kroužku mladých elektrikářů, i Juda musel rychle reagovat a změnit plány. Jeho původní nadšení rychle vystřídalo zděšení a hněv a především akutní potřeba zasáhnout, aby zachránil, co se dá. V takové situaci se ocitá autor listu, Ježíšův bratr a po jeho vzkříšení i učedník, Juda. Asi by se nám víc líbilo, kdyby lépe rozvedl evangelium; vysvětlil ho do větší hloubky; kdyby více popsal ten úžasný Boží úspěch v Ježíši Mesiáši; kdyby povzbudil lidi k jasnému a mocnému svědectví životem víry, lásky a naděje. To je úžasný úkol. Jenže Juda představuje okamžik, kdy cítíme změnu nálady. Věci se začínají ubírat špatným směrem.4 Když vidíte dítě, jak balancuje na kraji propasti, nedopijete nejdřív kávu, ale vyskočíte tak, že při tom převrátíte stolek, rozlijete to kafe všude kolem a ve zpomaleném záběru s kamerou rotující nad vámi skočíte a na poslední chvíli dítě chytnete těsně před tím, než se zřítí dolů. Juda se vzdává toho, co chtěl ve prospěch těch, které miluje. Co bylo tím akutním ohrožením, kvůli kterému změnil plány? Nebylo by přeci jen lepší sepsat pořádnou systematickou teologii namísto řešení nějakého problému? Vždyť se říká, že není nic praktičtějšího, než správná teorie… Křesťané v jeho době byli uchváceni svobodou, kterou nalezli v Ježíši. Někteří z nich se ale víc než na Ježíše zaměřili právě na tuto svobodu, kterou zaměnili za svévoli a říkali, že si mohou dělat, co chtějí. Řídili se spíše vlastními pocity a poznáním a to je svedlo na scestí. (2) Jistí lidé Juda o nich mluví jako o jistých lidech, kteří se vloudili do církve. Jsou to „blouznivci, kteří zaměnili Boží milost v nezřízenost nemorálnosti a popírají Ježíše Krista jako Pána. Poskvrňují své tělo, neuznávají žádnou autoritu, rouhají se nadpozemským mocnostem a tomu, co neznají.“5 Pokud si dáte tu práci, najdete v Judově listu celkem 13 převážně nelichotivých adjektiv jako např. bezbožníci, blouznivci, hříšníci, reptáci, nespokojenci, posměvači a rozvraceči.6 Takové chování je ostře odsouzeno a Juda si nebere servítky. Když jsem to četl poprvé, šlehaly z toho textu na mě pekelné plameny. V textu mezi úvodem a závěrečnou částí listu, který jsme nečetli, Juda uvádí tři trojice starozákonních příkladů vzpoury proti Bohu. Rebelové jsou přirovnáváni (1) k rebelujícím Izraelitům na poušti; padlým andělům a k mužům ze Sodomy. (2) Druhá trojice příkladů je přirovnává ke Kainovi; Balámovi a Kórachovi – třem odsouzeným představitelům násilí; neochoty pomoct a vzpoury. (3) Závěrečná trojice příkladů uvádí metofory, kterými toto chování popisuje: sobečtí pastýři; rozbouřené vlny a mraky bez deště. Za zmínku také stojí, že dvě citace Božího soudu nad rebely nemají svůj původ v Bibli, ale v mimobiblických textech – konkrétně v 1. knize Enochově a Mojžíšově nanebevstoupení. Jsou to starověké texty, které byly v Ježíšově době známé ale které nejsou součástí Bible. Za to, jak dnešní Bible vypadá, vděčíme dvěma synodám – konferencích, kde se sešli učitelé Božího lidu, kteří pod vedením Ducha svatého rozhodli o tom, co bude považováno za závazné texty a co za texty přínosné, ale nikoliv věroučné. V roce 90 se v Jabne rozhodlo o 39 knihách hebrejské Bible a v roce 393 se na synodě v Hippu rozhodlo o 27 knihách Nového zákona. To, co mají tyto posvátné spisy společné je, že jsou jednotné ve své rozmanitosti, že se spolupodílejí na Božím sebe­‑zjevování se v dějinách a že předávají učení, které směřuje k Ježíši Kristu. Němečtí teologové nám zanechali myšlenku dějin spásy nebo posvátné historie (něm. Heilsgeschichte). Je to taková červená nit, která se táhne napříč celou Biblí a předává nám svědectví o Bohu zachraňujícím a obnovujícím lidstvo. Od Genese až po Zjevení můžeme v Bibli vidět Boha sestupujícího, zachraňujícího a obnovujícího lidstvo skrze Abrahama, Izáka a Jákoba a jejich potomky, skrze Izrael a jeho Zákon; skrze proroky, kněze a krále. Tato záchrana vrcholí v inkarnaci, životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista a pokračuje v díle Ducha svatého v Církvi. Mám moc rád tuto teologii, protože staví do centra Boží jednání, Boží dílo a Ježíše. Proto mi Bible dává smysl v provedení, v jakém ji máme. „Spisy kánonu Bible se spolupodílejí na utváření svaté historie. Jsou těmi záznamy, které pro nás ztělesňují příběh Boží aktivity v historii.“7 Když odhlédneme od zvěsti a podíváme se na účinek zvěsti – k čemu tato teologie vede, dostáváme se ke konečnému testu toho, čemu věříme. George Ladd ve své novozákonní teologii napsal, že „Největším testem pro jakoukoliv biblickou teologii je, zda umožňuje víru a poslušnost Božímu slovu.“8 (3) Držte se Právě tady se můžeme vrátit zpět k Judovi. Juda touží po návratu církve k Božímu slovu, kterým je Ježíš.9 Všimněte si, že Juda neodsuzuje padlé, ale soud přenechává Bohu a zápasí za ně. „Jiné zachraňujte jako z ohnivých plamenů. I s nimi jednejte soucitně…“10 Juda nerozděluje křesťany na my a oni, ale vede církev k lásce – k milosrdnému a laskavému pozvání k záchraně. Ti, kdo si nedají říct, si půjdou svou vlastní cestou. V dopise zůstává jedno nevyřčené (později se tomuto tématu bude obšírně věnovat apoštol Pavel): není žádné my a oni, protože my jsme oni. V každém z nás jsou sklony k tomu, abychom se stali těmi jistými lidmi, kteří nikoho a nic nepotřebují a kteří si nacházejí dokonce biblickou oporu pro své jednání. Juda popisuje realitu, ale Pavel později vysvětluje, že těmi jistými lidmi jsme díky hříchu všichni. Všichni máme sklony stát se těmi, kdo przní to, co je vzácné. Když nebude na trůnu našeho života Ježíš, bude tam něco jiného – naše pojetí svobody, naše duchovní prožívání, naše pocity nebo touhy, naše peníze, naše vztahy, naše XY. Proto Juda nevyzývá k boji proti někomu, ale raději k boji za něco: za čistou víru, lásku a naději, kterou máme díky Ježíši u Boha. Juda vyzývá i nás: „budujte svůj život na své nejsvatější víře, modlete se v Duchu svatém, uchovávejte se v Boží lásce a očekávejte, že vás milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista dovede k věčnému životu.“11 Jsme povzbuzováni k integritě – tedy, abychom žili podle víry. Juda píše, ať budujeme svůj život na víře, ať zachováváme sebe sama v Boží lásce (v Boha Otce), ať se modlíme v (Bohu) Duchu svatém a očekáváme milosrdenství (Boha Syna) Ježíše Krista. Juda nám dává tři skvělé nástroje k tomu, jak budovat život na víře způsobem, abychom obstáli ve víře a získali život u Boha: (1) Zachovávat se v Boží lásce – to znamená aktivovat víru a do středu svého života postavit evangelium, které nás k němu přitahuje. (2) Modlit se v Duchu svatém znamená hledat Boží vůli a prosit „přijď království Tvé“. V modlitbě je síla a o to víc ve společné modlitbě. Modlitba v Duchu svatém znamená nechat Boha působit v sobě a ve světě skrze sebe. Dávat se Bohu k dispozici. (3) Očekávat milosrdenství Ježíše znamená mít naději. Nezapomínat na to, že Bůh nás má pevně ve své ruce a nehodlá nás ztratit. Znamená to, že se můžeme spolehnout na to, že díky Bohu to dobře dopadne; že ani hřích, ani strach, ani smrt, ani nic jiného nebude mít poslední slovo nad našimi životy. V Judově dopisu církvi máme skvělou zprávu – říká ať se držíme Boha, protože Bůh nás drží a nepustí. Spolupracujte s Bohem na své víře: střežte svou víru a spolehněte se na Boha, že Vás má v rukou a má moc nenechat vás padnout. Společenství s Bohem a společenství Církve je metoda, jak toho dosáhnout – abychom obstáli, žili a oslavili Boha. Amen. 1Srov. Mills, Watson E. Jude in Smyth and Helwys Bible Commentary, s. 371. 2Srov. Rowland, C. Jude in Barton, J. (ed.) & Muddiman, J (ed.). The Oxford Bible Commentary, s. 1284. 3Srov. Taschner, Karel. Úvod do Nového zákona, s. 71-72. 4Wright, N. T. Early Christian Letters for Everyone, s. 194. 5Taschner, Karel. Úvod do Nového zákona, s. 72. 6Většinou je jejich označení uvedeno slovy τινες nebo οὗτοι. 7Ladd, George E. A Theology of the New Testament, s. 27 8Ladd, George E. A Theology of the New Testament, s. 19. 9Srov. J 1,14a: To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. 10Jd 23a. 11Jd 20b-21.

Biblické odkazy: Jude 1:1-4, Jude 1:17-25

Více kázání od Kázání David Živor

Z Série: "Krátké listy"

Sermon Notes