Neseme pochodeň naším světlem je ježíš

1Pavel, vězeň Ježíše Krista, a bratr Timoteus Filemonovi, našemu milému příteli a spolupracovníku, 2sestře Apfii, našemu spolubojovníku Archipovi i církvi ve tvém domě: 3Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. 4Kdykoli tě zmiňuji ve svých modlitbách, děkuji svému Bohu, 5neboť se doslýchám o tvé víře v Pána Ježíše a lásce ke všem svatým. 6Modlím se, aby se sdílení tvé víry naplno projevilo díky poznání všeho dobrého, co máme v Kristu. 7Tvá láska nám přináší velikou radost a povzbuzení, bratře, neboť jsi potěšil srdce svatých. 8Proto ačkoli bych ti mohl v Kristu směle přikázat, co se patří, 9pro lásku raději prosím – já Pavel, už stařec a teď také vězeň Krista Ježíše. 10Prosím tě ohledně svého syna, jehož jsem zplodil ve vězení, Onezima, 11který ti kdysi nebyl prospěšný, ale nyní je velmi prospěšný tobě i mně. 12Posílám ti ho zpět jako své vlastní srdce. 13Chtěl jsem si ho nechat u sebe, aby mi v mém vězení pro evangelium sloužil místo tebe, 14ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého vědomí, aby tvůj dobrý skutek nebyl vynucený, ale dobrovolný. 15Snad proto ti byl načas vzdálen, abys ho přijal navždy – 16ne již jako otroka, ale jako někoho, kdo je více než otrok, a sice milovaný bratr. Je mi obzvlášť drahý, a čím spíše tobě, ať už v lidském smyslu nebo v Pánu. 17Máš-li mě za společníka, přijmi ho jako mne. 18Pokud ti způsobil nějakou škodu nebo něco dluží, přičti to mně. 19TOTO PÍŠU JÁ PAVEL SVOU VLASTNÍ RUKOU: JÁ TO ZAPLATÍM! Snad ti nemusím připomínat, že mi dlužíš i sám sebe. 20Nuže, bratře, ať z tebe mám v Pánu užitek i já; potěš mé srdce v Pánu. 21Píšu ti v jistotě o tvé poslušnosti a vím, že uděláš více, než žádám. 22A ještě něco – připrav pro mě pokoj. Doufám totiž, že se k vám díky vašim modlitbám budu moci vrátit. 23Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, 24a moji spolupracovníci Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš. 25Milost Pána Ježíše Krista s vaším duchem. Kdo se vám vybaví, když se řekne „apoštol Pavel“? Když jsem položil tuto otázku sám sobě, vyvstalo mi na mysli představa člověka energického, horlivého, někdy i prudkého, cele nasazeného pro Kristovu věc, nezdolného, houževnatého bojovníka za šíření evangelia mezi národy. Pavel je v NZ líčen převážně jako silná postava vůdce, muže s plnou apoštolskou autoritou. Jsou však v NZ i okamžiky, ve kterých poznáváme ještě jinou, možná ne hned patrnou stránku Pavlovy osobnosti. Uměl být také nesmírně citlivý a jemný – o tom svědčí např. jeho zpěv „Nic nejsem bez lásky“ z 1K 13, nebo mnohá povzbuzení k lásce a milosrdenství, která jsou rozeseta všude po jeho listech. Nejvýraznějším nahlédnutím do těch jemných zákoutí Pavlovy duše je však právě list Filemonovi, který jsme četli. V tomto listě zcela vědomě Pavel odkládá veškerou pravomoc apoštolské autority a přichází s prosbou jako člověk k člověku, bratr k bratru, s hlubokými a citlivými projevy. Filemon byl prominentním členem sboru v Kolosách, který se scházel v jeho domě a tento list byl určen jemu a jeho rodině. Filemon se obrátil již před několika lety, zřejmě během Pavlovy služby v Efezu. Byl velmi zámožný, měl velký dům a přinejmenším vlastnil jednoho otroka jménem Onezimos. Onezimos v té době, kdy okradl a utekl od Filemona, ještě nebyl křesťanem. Utekl do Říma, kde se za blíže neurčených okolností setkal s Pavlem a uvěřil. Pavel si ho velmi oblíbil a chtěl si ho nechat v Římě, protože mu byl během pobytu v žaláři nesmírně nápomocný. Ale Pavel ctil římské právo. Pavel věděl, že Onezimos právo porušil a celá záležitost se musela vyřešit a proto poslal Onezima zpět do Kolos k Filemonovi. V té době ale bylo velmi nebezpečné pro otroka, aby putoval sám, protože všude číhali lovci otroků. Proto ho Pavel poslal spolu s Tychikem, který tam měl doručit List Koloským. Pavel neposlal Filemonovi jen Onezima, ale také tento nádherný přátelský dopis, v němž ho nabádal, ne manipulativně, ani autoritativně ze své pozice Apoštola, ale coby bratr bratra v Kristu, aby Onezimovi odpustil a přijal ho zpět jako svého nového bratra v Kristu. Napříč celým textem můžeme vidět, jak Pavel duchovně motivuje Filemona skrze pokoru, skrze ztotožnění se, skrze uznání, skrze výzvu, skrze oddanost, skrze očekávání a skrze odpovědnost. Není nikterak složité určit, oč v tomto listu jde. Je to bratrská láska a to konkrétně láska v praxi. Pavel zde nešetří pojmy jako: „milovaný“, „drahý“, „láska“, „dobrota“. Kraťoučký dopis, ba skoro pouhá pohlednice Filemonovi a jde přitom o jedno z nejhlubších biblických pojednání o tom, jak jako křesťané máme mezi sebou žít a jak se k sobě máme navzájem chovat. Kdykoliv, cokoliv Pavel dělal, chtěl dělat pro samotného Krista. Pro Pavla byla láska ke Kristu a láska k bratřím spojitou nádobou. To co měl Filemon učinit Onezimovi, činil samému Kristu. A opačně: Kristu měl sloužit tak, že přijme Onezima. Láska a služba Kristu se vyjadřuje láskou a službou bližnímu. Sám Ježíš jednou řekl: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ Tak i zde v našem textu Pavel neříká Filemonovi hned: ́Hele, udělej něco dobrého pro toho Onezima, ́ ale začne výzvou: ́Přemýšlej, co dobrého bys v této situaci mohl udělat pro Krista. ́ Tak to Pavel spojil. ́Prokaž dobro samému Ježíši, a to tak, že učiníš dobro Onezimovi. ́ A tak to pro nás křesťany platí. Chceme-li bližnímu prokázat dobro, prokazujeme ho i Bohu. A chceme-li udělat něco pro Boha, pak nejlepším způsobem bude pomoci bližnímu. Jak tedy působí praktickým způsobem křesťanská láska v listu Filemonovi? Působí vděčnost za to nejlepší, co je v druhých (v. 4) Působí snahu o dobro druhých (v. 10) Působí, že se k druhým chováme čestně (v. 12) Působí, že člověk nese břemena druhých (v. 18) Působí víru, že v druhých je to nejlepší (v. 21) Pavel nepožadoval pro Onezima svobodu, nýbrž po Filemonovi chtěl, aby ho nyní přijal jako bratra ve víře. Pavel chtěl, aby Filemon přistupoval k Onezimovi jako k člověku, který se obrátil. Před obrácením byl Onezim fyzicky Filemonův otrok, duchovně otrokem hříchu a z pohledu věčnosti otrokem pekla. Avšak po obrácení může být Onezim fyzicky stále Filemonův otrok, ale duchovně může být svobodný v Kristu a z pohledu věčnosti svobodným v nebi. Pán a otrok se tak mohou těšit z duchovní jednoty a obecenství, při kterém společně uctívají Boha a slouží mu. Filemon mohl úplně v pohodě být na Onezima naštvaný a klidně ho mohl nechat potrestat. Měl pro to všechny důvody. Je to uprchlý otrok a navíc pravděpodobně i zloděj. Slovy z dnešní doby je to jakoby můj zaměstnanec vybral firemní pokladnu a zmizel. A to je ještě mírné přirovnání, protože otrok byl povinován mnohem větší úctou a poslušností. Uprchlý otrok - zloděj musel být společensky mnohem opovrhovanější. Byl také bezprávý. A Pavel nyní žádá, aby jej Filemon přijal zpět jako bratra. Nevíme jak nakonec Filemon zareagoval, ale smíme tu jistě sdílet Pavlovu důvěru: „Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a vím, že uděláš víc, než říkám“ (v. 21). Ochota odpustit a nově přijmout toho, kdo se proti nám provinil, i to je láska. „Ačkoli bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím, já Pavel, vyslanec a nyní i vězeň Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima“ (v. 8-10), „Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi ve vězení, kde jsem pro evangelium, sloužil místo tebe, avšak bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná“ (v. 13-14). Toto je model pro život a službu v církvi. Pavel na Filemona s láskou naléhá, ale nenutí ho. Donucování věcem víry, lásky ani služby v církvi neprospívá. Pavel někdy užíval své apoštolské autority a velmi jasně se vůči některým věcem stavěl a vymezoval. Někdy to bylo nezbytné, např. když někdo šířil bludné učení. Zde Pavel volí úplně jiné „zbraně“ - prosí. Ten, který dostal od Krista vůdčí autoritu, tuto svou pravomoc odkládá. Odkládá těžké zbraně, řekli bychom, a stojí jakoby s prázdnýma rukama před Filemonem. Mohl by nařizovat: bude to tak a tak, ale zříká se toho privilegia. Ví, že některé věci se prostě nařídit nedají. Respektive dají, ale výsledek bude trudný. Jedinou zbraní v této chvíli Pavlovy byly prosby. Prosil nejprve Boha za Filemona, aby sám rozeznal, jak se má zachovat. A pak prosil i Filemona samého, aby Onezimovi odpustil. V církvi i dnes vše pracuje na principu dobrovolnosti. Byť zaznívají i naléhavé výzvy, nikdo není nucen ani k víře, ani ke službě. Ani kazatelé a starší nejsou řediteli sboru, kteří vydávají nařízení, ani důstojníci, kteří rozdávají povely. Kazatelé a starší jsou a mají být sami služebníky, kteří slouží druhým a prosí druhé ve jménu lásky o službu bratřím. Obecně v životě, v rodinách a v křesťanské službě zvlášť platí, že pokora a laskavost zmůže víc než nadřazenost a rozkazy. Závěrečnou výzvou snad ani dnes nemůže být nic jiného než to slovo Pavlovo: „Prosím za tebe, aby se tvá účast na společné víře projevila tím, že rozpoznáš, co dobrého můžeme učinit pro Krista“ (v. 6). Kéž se to stane i naší soukromou modlitbou: ́Pane rád bych nějak projevil účast na společné víře. Ukaž mi, co dobrého ti mohu učinit uprostřed svých bratří. ́

Biblické odkazy: Philippians 1:1-25

Více kázání od Kázání Martin Romančák

Z Série: "Krátké listy"

Sermon Notes